Obscuro na Brutalu – den 1.

0

Zdravím všechny ty, kteří se nedostali na letošní Brutal Assault, protože jim šéfové, manželky, maminky nebo ostatní katastrofy neumožnily pár dní radosti. Obscuro samozřejmě má na BA zastoupení jako každý rok a o svoje zážitky se s vámi bude letos dělit #miklaras.

Tedy, letos mi účast vyšla. Dítě neonemocnělo, manžel jevil mírnou radost, že vypadnu z domova, a dokonce ani termín se nestřetl s ničím důležitějším (dobře, svou práci budu pak krvavě dokončovat po nocích a plakat, ale to je moje volba). Takže jsme coby dámské duo zabalily všechno potřebné a podle změti černých triček na pražském Florenci poznaly, který autobus je náš.

Byl to boj. Místenkáři se rvali s platiči bez místenek, řidič nadával, zmatená skupina Francouzů se ptala zmatené skupiny Němců a Rusů, co má dělat, a kapacita autobusu se přeplnila už deset minut před odjezdem. Lidé nakonec postávali v uličkách, klimatizace selhávala, ti, kdo zapomněli vodu, tiše úpěli (byli jsme to my…) a autobus se šinul krajinou s šedými mračny v nadhlavníku.

V Jaroměři jsme vypadali zcela zničení ze dveří autobusu, popadli zavazadla a trochu nesví zamířili do pevnosti. Trochu jsem se bála. Že bude příliš mnoho lidí, že se v pevnosti něco změnilo k horšímu, že se Brutal z domácího mazlíčka proměnil ve zlé zvíře, zatímco jsem tu nebyla. Všechno ale vypadalo jako dříve a známá místa nevypadala, že by nás chtěla pokousat a spolknout.

Spolkla nás nejdřív hospoda, potom jídelna, kde prodávali smažený sýr za kulantních 180 Kč, a nakonec kemp, kde jsme se ujaly stavby stanu.

Fajn. Když najdete doma stan zapůjčený kdysi bez vyzkoušení, neberte si ho s sebou. Mohlo by se z něj vyklubat áčko pro jednu osobu, zela nevhodné pro obsedantní klaustrofobiky. Navíc, bouřka se chystala zatopit pole jaroměřská a my musely se stanem spěchat.

Manuál se nenašel. Ani obrázek na obalu nepomohl. Zjistily jsme jen, že jde o atypický tvar, jehož atypičnost jsme po nějaké době ještě zvýraznily. Zničené stavbou, v předtuše bouřky a hrůzy z klaustrofobie jsme zamířily k check-inu.

Po chvilce zmateného hledání stanu s akreditacemi jsme spláchly žal pivkem a zamířily do své malé rakve. Ukryté v klubku dánských metalistů jsme se vecpaly do stanu velikosti palubního zavazadla a poslouchaly Black Sabath od sousedů…

Začala bouřka. Vzduch ztěžkl olovem a elektřinou. Pařily jsme se ve svém hrobečku a postupně zjišťovaly, že pánové středního věku z vedlejšího stanu mají nevyčerpatelnou zásobu sabatích alb. Dánové vesele švitořili a v dálce ječela žena stižená silnou hysterií. Ano, každý rok si říkám, jestli mi to stojí za to, každý rok úpím a každý rok jedu. Je to jako píchat si ředěný perník nesterilní jehlou. Je to droga, obohacená o pot, pláč, jekot, cizí pachy, vlastní pachy a neschopnost usnout.

Tentokrát nás uspala bouřka, kterou naše rakvička přežila. A ráno nás vzbudil jediný výkřik, který prořízl ticho a těžkost ranního oparu: „Kurwa…. Ježíš mě opustil!“

Jsme na Brutalu. Poznávám příznaky… A od zítřka budu psát i o muzice.

images: Brutal Assault 

 

Share.

About Author

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na