Obscuro na Brutalu – Den 2.

0

Víte, že na fesťáku nachodíte v průměru 15 km denně? Já tomu nechtěla věřit, dokud jsem si to nezměřila. Navíc chodíte tím plouživým, namáhavým způsobem, jaký člověk používá v uměleckých galeriích, takže bederka úpí a vaše nohy dostávají pořádně zabrat. Druhý den jsme na Brutalu odploužili 15 km způsobem od stánku ke stagi, zpátky ke stánku, na odpočinkovou louku, ke stánku, ke stagi, do oktagonu, ke stánku… vytrvalostní maratón.

A maratón začal Elysiem. Velmi příjemný začátek, který nepostrádal eleganci. Death metaloví Elysium zaujali a odstartovali způsobem, za který se rozhodně kapela nemusí stydět. Navíc nám připomněli fakt, že se v Česku umí dělat parádní tvrdá hudba, která má světovou úroveň.

Následní dánští Hexis do toho pořádně šlápli a my si začaly vrnět pod neholenými dámskými knírky. Den se navzdory všem tragickým předpovědím projasnil a zdálo se, že na nebe nepřipluje jediný mráček.

Po odpočinku ve vege koutku a krátkém setkání s Kršnou v podobě jeho prasádam, či jak se tomu nadává, jsme se potkaly s frontmanem finské kapely Distress of Ruin, Laurim Ruotsalainenem, který si užívá festivalovou pohodu s pár přáteli, a taky jsme narazily na Danielu Dáju Neumannovou, českou královnu krutého screamu, která v dobré, přednarozeninové náladě kráčela na Tosku.

Toska pro mě byla jedním z nejlepších zážitků dne. Za prvé mi vyhovovala tím, že uspokojila mé instrumentální potřeby. V poslední době čím dál tím víc propadám instrumentálním kapelám s progresivním laděním. Za druhé jsem si díky Tosce uvědomila, jako moc na metalovou scénu pronikl fenomén Chapman Guitars. I když si kytaristé stěžují na nepříjemnost v podobě ladění dole, tyhle kytary pomalu dobývají svět. Na stagi jsem je ostatně viděla celou středu. Ikonická ležatá osmička chapmanovek se objevila hned u několika vynikajících kytaristů. A Rabea Massaad je kytarista opravdu parádní. Toska zářila.

Po pravdě, člověka mrzí, že musí také odpočívat, vyměšovat, jíst, pít a nestihne rozhodně všechno, co si v prvotní euforii naklikal v programu. Únava navíc dopadá po pár odstátých koncertech na každého. Takže mi přeci jen pár středečních kapel uteklo.

Když na stage vstoupili Ensiferum, nebe se začalo podezřele zatahovat a festivalový infoservis zahlásil na všech mobilech, pozor, blíží se průtrž mračen.  Zvedl se vítr, lidem zavlály rozpuštěné vlasy a vzduch zavoněl přicházející vlhkostí. Ensiferum burcovali a řádili, ostatně jako vždycky, je to osvědčená festivalová kapela, která ví, jak nabudit kotel, a déšť se hlásil o slovo. Poslední songy probíhaly v průtrži, která natlačila většinu lidí pod ochranu stánků. Bičovaní deštěm jsme se modlili, abychom byli schopní odstát další představení. A když se Petri Lindroos loučil s publikem, apokalyptické svazky deště už vyháněly od pódia i otrlé borce.

Naštěstí se počasí umoudřilo a Soilwork mohli rozeznít songy ze svého posledního alba „Verkligheten“ v relativním suchu. Bjornovi to zpívalo jako vždycky a já si užívala plnými doušky kapelu, na kterou jsem se moc těšila. Bohužel mi Soilwork utekli nedávno ve Zlíně, kde účinkovali s Jinjer a Amorphis, což mě mrzelo, ale BA mi ztrátu nahradil. Pánové vypadali, že se dobře baví, hráli uvolněně a i přes zamračené nebe vystoupení proběhlo moc dobře.

Jinjer nahnali ke stagi velké množství fanoušků. Nepřestává mě fascinovat, jak některá relativně mladá kapela dokáže takový zázrak. Jinjer jsou bezesporu velice zajímaví a nosní, pro fanoušky čím dál tím víc komerčních Arch Enemy to musí být náplast na rány. Jde rozhodně o kapelu, která se stala metalovou supernovou posledních pár let, a když člověk poslouchá ten entuziasmus i plný zvuk, chápe, proč to tak je.

Bohužel už mi vypovídaly nohy a vlastně i mozek, tak jsme zamířily do oktagonu na poslední pivo a malý pokec a poté jsme za zvuků Batushky zvolna zamířily ke stanu. Ostatně, začínal další déšť, který vydržel skoro celou noc. Batushku objektivně neposoudím, asi se s polským metalem vytrvale míjím a nemám ráda všechny ty cirkusové efekty, takže mi zahučení do spacáku přišlo jako dobrý nápad.

Z dálky zněl Therion a moje systémy zvolna volily režim spánku… The Ocean jsem musela velmi nerada oželet, ale třeba je slyšel někdo z kolegů, který bude na stránkách Obscura referovat.

Jsem zvědavá na zítřek, respektive, zítřek je pro fanouška finského melodeathu zcela zásadní, takže mi předem odpusťte. Vím, že Omnium Gatherum je má nechutná umanutost.

Share.

About Author

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na