Ohlédnutí za Metalfestem

Asi znáte ten pocit, kdy na festivalu nadáváte úplně na všechno, slibujete se skřípěním zubů, že to pořadatelům pořádně vytmavíte, vztek ve vás bublá a pak…proberete se doma v posteli, zívnete a řeknete si, víkend byl vlastně fajn.

Je pravda, že zvolit si letos Metalfest byla moje vlastní chyba, nikdo mi vstupenky nenutil. Tenhle chudší brácha MORu mě nikdy nelákal, takže jsem si odbyla svou premiéru a musím konstatovat, že mě asi nebude lákat ani nadále. Nepatřím k těm, které by oslovil line-upem nebo čímkoli jiným a nejsem jeho typický návštěvník. Přesto jsem se na něj shodou okolností dostala.

Začalo to tím, že můj muž, který je doma týrán metalem neustále ve velkých nárazech a odpočívá od mých recenzí tak, že v klidu poslouchá jazz a operní árie, projevil dost podivnou touhu. Podívat se na metalový festival, zřejmě, aby mi byl blíž a pochopil můj svět.

Musím se přiznat, panika, jakou jsem zažila, byla nesnesitelná. Radost z toho, že svého manžela zahltím skvělou hudbou, kterou si jistě zamiluje, vystřídala hrůza z toho, že pokud opravdu vydrží deset hodin growlu, pravděpodobně zažádá o rozvod nebo mě nechá zbavit svéprávnosti. Znamenalo to první podmínku. Ne harsh vokál. Tedy nejlépe zpěv. Zvuk spíš rockový. Něco soft. Hooodně soft. Symphonic. A třeba heavy metal? Zoufale jsem se ponořila do četby line upů největších českých festivalů.

Metalfest zajišťoval asi všechny podmínky. Málo harsh vokálu. Prakticky žádný. Nightwish, hudba vhodná pro děti od pěti let, spousta efektů. Sonata Arctica, jistěže a Apocalyptica, kapela pro milovníky čehokoli, od dechovky po electroswing. Line-up vypadal tak ideálně, že jsem klikla na nákupní koš a polkla naprázdno. Znamenalo to, vrátit se do dnů mé metalové infantility a zazpívat si Nemo…Znamenalo to přežít tenhle iniciační rituál a příští rok manžela zocelit při něčem silnějším.

Všechno dopadlo jinak, manžel se účasti vzdal. A na Metalfest jely dvě ženské, zvyklé na pohodlí a nabídku Brutalu. Metalfest pro nás byl premiéra.

Pro toho, kdo jezdí do Plzně pravidelně, je asi spousta věcí naprosto normálních. My ale bloudily a vytřeštěně zíraly jako Alenky v kraji za zrcadlem. Chyba byla nepřijet autem a nemít s sebou všechno, monumentálním nákupem jídla počínaje, sprchou konče. Pro opěšalé návštěvníky je všechno složitější. Když už ale najdou místo na stan a vykolébají se do lochotínského areálu, čeká je dost zklamání, která často potlačují zážitek z hudby.

Naše návštěva byla hodně krátká, protože pátek byl pracovní a my přijely až na Sonatu Arcticu. Ta potěší vždycky. Něha, příjemnost a nenáročnost v propojení s dobrým hlasem. Tony Kakko byl opulentně skvělý, ale my, místo vychutnávání si jeho lyriky, řešily několik závažných témat. Za prvé, nejkratší fronta na pivo, za druhé, místo, kde se dá existovat, za třetí, fronta na toiku, za čtvrté, jídlo.

Všechno se vyřešilo. Zjistily jsme, že pivo můžeme konzumovat jen v takové míře, abychom pak zvládly vystát nekonečnou frontu na modrobílou budku, což znamenalo, jedno pivo na jeden den festivalu, protože obě fronty, pivní i záchodová hrozily tím, že fest strávíme jen v nich. Jídlo bylo vyřešeno namátkovým ukázáním na hamburger, který byl přeci jen jistota. A zbytek vystoupení Sonaty jsme strávily plánováním toho, jak tu jde získat nějaké další jídlo, které by nebylo hamburger, langoš a nudle.

Než se na pódiu prostřídaly kapely, oplývaly jsme hamburgerem, balenými vodami, jedním přesně nadávkovaným pivem a pozicí umožňující rychlý výstřel k nejbližší toice, pokud předtím zabijeme několik desítek dalších zájemců o močení.

Nightwish. Ano, má osmiletá dcera je zbožňuje a já si ráda zapěla všechny ty staré dobré písně minulosti. Show „Decades“, se kterým Nightwish brázdí svět vypadá trochu jako loučení finského giganta s kariérou. Průřez starými hity by to naznačoval. Samozřejmě, všechno odehrané ve vynikající kvalitě a hlavně odzpívané špičkově. Floor Jansen se ve vyšších polohách opravdu netrápí s technikou a brilantně sází jeden song za druhým. Charakter Metalfestu nahrává právě takovým retrospektivám a „the best of“. Nic proti. Rodinky s malými dětmi, piknikovými koši a zasněnými výrazy vypadaly spokojeně a Nightwish rozdávali dárky plnými hrstmi. Jestli se finská legenda posune dál a vytvoří něco nového, budu mít radost, ale nevím, jestli má ještě dost energie a chuti na pokračování. „Decades“ jsou remasterovaná vzpomínka na minulost. Ostatně, všichni by měli právo si trochu odpočinout.

Druhý fastivalový den začal kávou a sendvičem.

To by byl pěkný začátek, nutno ale dodat, že káva a sendvič se odehrávaly v nedalekém obchodním centru. Díky tomu, že areál opravdu nedisponuje ničím, co by střízlivé návštěvníky udrželo uvnitř, sterilní obchodní centrum nakazil virus černé. Poklidní Plzeňané si museli zvyknout na to, že vyhládlí a záchoduchtiví metalheads okupují růžové cukrárničky a fast foody. Centrum se černalo špinavými přízraky, mlsajícími šmoulí zmrzlinu a latté.

Díky tomu jsem v areálu netrávila většinu času, tak jako na jiných festivalech. Peníze jsem raději poskytla těm, kdo mi uvařili kávu bez čekání. I hospody v centru Plzně si asi přišly na své, protože na langoších a hamburgerech se celý den jet nedá. Pro mě je to nezvyk, většinou poctivě poslouchám celý line-up a věnuji mu veškerou pozornost bez ohledu na to, kdo zrovna hraje. Tentokrát jsem ale viděla asi třetinu festivalu, což mě dost mrzí. Nicméně doba frontových bojovnic mě zastihla jen jako dítě a nikdy jsem k ní nepřilnula, takže zvítězila touha po blízkém wc a pivu bez hodinového čekání.

Návrat do areálu byl ovšem radostný, protože Evergrey byli jedinou kapelou, na kterou jsem se opravdu ze všech sil těšila. Tahle švédská progressive power metalová formace je na scéně už hodně přes dvacet let a vždycky znamená sázku na jistotu. Je to styl, který neposlouchám, ale Evergrey jsou jednou z nečetných výjimek. Navíc album „The Storm Within“ z roku 2016 si mě získalo, takže jsem už dlouho toužila vidět Evergrey živě.

Jejich vystoupení bylo brilantní, technicky natolik perfektní, že jsem jen zírala. Musím říct, že živý Tom Englund se mi líbí mnohem víc, než studijní a hlavně, kytarové party jsou naživo velká parádička. Po téhle show mám další přání. Vidět Evergrey znovu naživo, tentokrát na menším koncertě a užít si je s dvojnásobnou radostí.

Roztomilý předěl. Crematory. Další letitá, vzpomínková kapela s velkým množstvím alb na kontě. Ti oproti jiným nejeli jen svou vlastní retrospektivu, i když z nadšeného chrčení německých návštěvníků okolo jsem pochopila, že největší hity zazněly. Crematory ale přijeli představit hlavně novinku „Oblivion“. Hodně čerstvé album, které vyšlo v dubnu. Jejich vystoupení bylo bezprostřední, dokázali skvěle komunikovat s publikem a pobavili i ty, kteří nepatří k jejich posluchačům. Frontman Felix rozdával energii na všechny strany a kapele to šlapalo. Příjemný oddech.

Titul festivalového tahouna si ale bezesporu odnesli němečtí Equilibrium. Myslím, že se asi nenašel divák, kterému by se jejich vystoupení nelíbilo. Festivalům prostě epický folk sluší, dokáže rozvášnit davy, donutit ty, kteří ještě nevědí, co je bolest kolen, vířit v mosh pitu a uspokojit hlad po pořádném náporu muziky.

Equilibrium byli epičtí od hlavy k patě, skvěle se poslouchali a dokázali areál pořádně probudit. Byla to výtečná příprava na legendární Accept.

Lacuna Coil není má krevní skupina ani nikdy nebyla. Nedokážu být objektivní a nechci posuzovat kapelu, která se mi opravdu nelíbí, takže jsem využila oddechový čas k stání ve frontách a obstarávání dostatku tekutin. Cristina Scabbia zpívala dobře, je to majitelka velmi dobrého hlasu, jen o kvalitách show by mohli spíš referovat ti, kdo kapelu znají lépe a mohou srovnávat. Po skvělém náporu Equilibria jsem Lacunou oslněná nebyla, ale rozhodně není kapelu za co kritizovat. Hrála to, co umí.

Accept byl rozhodně výborně vybraný headliner. Ostatně to dokazuje i atmosféra vystoupení, která byla krásná. Ve chvílích doteku legendy a fanoušků se projevuje asi nejzákladnější poslání festivalů. Ať už patříte k těm, kdo nadšeně sbírají alba Accept nebo ne, asi musíte pociťovat jistý druh dojetí, sentimentu a radosti. Velikáni si zaslouží mírný odstup a pietní ticho, do kterého by kritik neměl zasahovat. Publikum a kapela si rozuměli, amfiteátr hučel jako úl a bylo jasné, že tenhle zážitek neděle nemůže překonat.

Neděli posoudit nemůžu, bohužel jsem musela oželet Apocalypticu. Na druhou stranu, je to kapela, kterou jsem viděla naživo asi nejčastěji a dokud nenahraje nové album, nebo nezačne jezdit s Inquisition Symphony, asi mě nebude mrzet, že ji neuvidím. Vlak mě v neděli vezl zpátky do Prahy k povinnostem.

Co napsat závěrem? Asi se nestanu stálým návštěvníkem Metalfestu, mám raději festivaly, které mi nabízejí tvrdší hudbu a větší množství stylů i kapel. Na druhou stranu, Plzeň dobře funguje na úrovni metalové klasiky, která neurazí asi nikoho. Škoda, že si organizátor nedokáže udržet lidi v areálu zvýšením kvality služeb. V tomhle je Metalfest rozhodně brutálnější, než ty nejdrsnější festivaly. Pro ty, kdo metal jako žánr nepreferují, nebo ho mají uvnitř hlavy v kolonce „hudba mého mládí“ je to skvělá volba. Já si ho nakonec taky užila, i když jen krátce a okleštěně. Chudší brácha MORu neoslnil, ale neurazil. V několika případech hudebně dokonce nadchnul.

 

Podobné články

Ohlédnutí za Metalfestem

About The Author
- - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

2
Komentujte

avatar
1 Vlákno komentářů
1 Odpovědi ve vlákneš
0 Odběratelé
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Autoři komentářů
KeaganRoyal Blunt Poslední autoři komentářů

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Odběr  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Royal Blunt
Člen

“Malé ohlédnutí” – haha. Jenom škoda, že nejsou fotky…

Keagan
Admin

Musíš holt příště jet 😀