Hrát pro náročné publikum, které se nebojí jisté míry intelektuálního snobismu. Dokázat lidem před sebou, že se umím pohybovat v neomezeném prostoru, který nemá hranice. Kombinovat hravost s technickou brilancí a nikdy nedat najevo únavu. Nechybovat, protože stojím před publikem, které chyby nepřipouští. Odpouštět je božské, to platí v jiné dimenzi, té přízemní, lidské. Ale my stojíme na nezmapovatelné ploše progressivu, kde vládnou jiná pravidla, kde se ohýbá čas i prostor. Tři minuty do startu. Vydýchat se, ohnout záda, plně se koncentrovat na jediné. Na hudbu…

 

Být součástí Pain of Salvation znamená nejen umět hrát a zpívat, ale fyzicky a psychicky vydržet velký nápor. Není to jen umění, je to sportovní výkon a zkouška mentální odolnosti. Progressive, vytvářený na špičkové úrovni vyžaduje od hudebníka plné nasazení a vybírá si víc, než je mnohdy člověk schopen dát. Je to jedna z nejnáročnějších, temných komnat hudebních žánrů. Hudebníci a fanoušci mnohdy nejsou v souladu, každý prog posluchač je zároveň nelítostný kritik a pokud má muzikant obstát, musí umět a zvládat opravdu hodně. Pain of Salvation zvládají ten nápor už třicet let.

Švédská kapela Reality byla založena v orwellovském roce 1984, tedy v době, kdy bylo jejímu zakladateli 11 let. Daniel Gildenlöw byl postižený hudbou, ostatně, kolem něj, jako kolem osy se Pain of Salvation dodnes „děje“. Tento zázračný chlapec, skutečný „Restless Boy“, abych citovala píseň z posledního alba, vytvořil budoucí projekt, velmi komplikovaný a komplexní projekt, který je většinou promýšlený do posledního detailu. Ideově, textově, hudebně.

Pain of Salvation, takoví, jaké známe dnes se na scéně objevili v roce 1991, ale první nahrávku zveřejnili až o pět let později.

V roce 1996 vydávají demo „Hereafter“, obsahující devět skladeb. To už nebyl projekt dítěte, ale mladého, ambiciózního kytaristy a zpěváka, který pokračoval ve své obsedantní snaze o tvorbu komplexní hudby.

Pain of Salvation - Hereafter

První line up Pain of Salvation tvořili čtyři hudebníci. Daniel Gildenlöw, který zajišťoval kytaru, vokály a basu, jeho bratr Kristoffer (vokály, basa), Per Johann Langell za bicími a Daniel Magdic (kytara). Už demo, které vyšlo na kazetě, vykazovalo kvalitu, která se stala nosným prodejním artiklem kapely.

O rok později vyšlo u japonského labelu Avalon debutové album „Entropia“. Zrodil se fenomén, opřený o luxusní zvuk, vynikající vokály a nadstandardní zpěv.

Pain Of Salvation Entropia (3 LP) Nové vydání - Muziker

Koncepční „Entropia“ (1997), pojednávající o křehkosti vztahů a místě člověka v době války, o otcích a synech, kteří zůstávají opuštění, je dodnes strhujícím debutem mladých Švédů. Čtrnáct skladeb vykazovalo velkou hráčskou jistotu a odvahu k překračování hranic. Samozřejmě svou roli hrála i závažnost společenského tématu. Komplikované téma, vedené formou velkých monologů rámovala elegantní, složitá, mnohovrstevná hudba, jazzové i rockové postupy, nádherná basová linka, nevšední rytmika. Nad komplexem střídání rytmů a dynamiky se klenul pěvecky výrazný Gildenlöw, který v každé skladbě dokazoval, že je výrazný technický talent. Své hlasové možnosti teprve pouštěl z obojku, zatím nad bravurní technikou dominovalo dynamické mládí a snaha se předvést, natřásat barevné peří. V projevu zpěváka bylo ale znát, že je zároveň dramatikem a hercem hlavní role. S takovou osobností asi není snadné dlouhodobě vyjít. Na druhou stranu, právě třaskavý talent hlavního protagonisty posouval třicet let Pain of Salvation kupředu.

Line up debutu byl obohacený o klávesáka Fredrika Hermanssona, který zůstal kapele věrný až do roku 2011. V Entropii se započal také experiment s opakováním a přeměnou skladeb, které se později objevily i na dalších albech. Ikonická píseň „Stress“ se právě v roce 1997 objevuje poprvé, ještě ne tak vybroušená, ne tak dynamická, roztříštěnější a neurčitější, možná víc jazzová. Když v roce 2014 otevírala album „Falling Home“, zněla jinak, sebejistěji, určitěji. Oprostila se od mnoha vrstev a zůstala obnažená a vytěžená na maximum.

V červenci 1998 Pain of Salvation u InsideOut Music vydali druhé album „One Hour By The Concrete Lake“. Tématicky album navázalo na debut, ale vyklenulo ho do větších rozměrů. Válka je sice zásadním problémem lidstva, ale do popředí se dostávají i ekologické problémy, kontrast civilizace a přírodního způsobu života. Poutník, hledající svatý grál lidstva, pozoruje celou planetu. Gildenlöw se už v druhém albu zamýšlí nad teorií všeho, nastiňuje velké problémy, není intimní, ale rozlehlý, se svou takřka kristovskou vizáží řeší hudbou civilizaci, bytí, nenávist i lásku. K velké hudbě se velká témata hodí, patří také k průbojnému mládí, které věří v existenci lepšího společenského systému. „One Hour By The Concrete Lake“ představuje pokračování monumentální a velmi angažované hudební i lyrické tematiky.

 

Ta obrovská, všesvětová témata jsou do jisté míry až příliš nabitá obsahy, ve svém rozmachu se druhé album nebojí být skoro operní, wagnerovské, staví plochy a kameny zvuků do objemné pyramidy, burcuje, vybízí k zamyšlení.

Po EP „The Painful Chronicles“, vydaném u Metal Hammer v roce 1999 se kapela zaměřila na novou tvorbu a v roce 2000 u InsideOut Music vychází hudební klenot, ikonický počin, nazvaný „The Perfect Element I.“

Je trochu obtížné, nebýt osobní a jen popisovat stručnou biografii a diskografii, protože „The Perfect Element I.“ je prostě album, které k osobnímu vyznání přímo vybízí. Od prvního tónu se řítí kupředu, nebojí se ničeho, překračuje žánry, rapuje, scatuje, staví vokální slonovinové věže, hraje si, mění se jako sklíčka v kaleidoskopu. Gildenlöw se naštěstí nestal aktivistickým spasitelem, který stojí nad vzdušným chrámem absolutního dobra a vybízí své věřící k vzájemné lásce a pochopení. Klesl z nadzemské výšky a zaměřil se na to, co zvládne, tedy na zákoutí lidské psychiky, toxické vztahy, něhu, lásku, nenávist, křik i tichá vyznání.

Příběh drogově závislého muže a sexuálně zneužívané ženy stojí jinde, je hmatatelnější a realističtější. Působí víc na naše emoce, nepřesahuje nás tolik, můžeme se ho osobně dotknout. Důležitá ale je proměna hudby. Ta hraje hlavní roli a Ježíš jí konečně nechal místo na piedestalu. Geniální hlas frontmana se už nevyčleňuje, naprosto se propojuje s každým, detailně cizelovaným tónem. Změny barvy, dynamiky, rytmiky, to všechno se děje náhle a nečekaně, každá skladba má překvapivé momenty, je hravá, závažná, teskná, dravá, energická i lyrická. Myslím, že je to první album, kdy se Gildenlöw nesnaží předvést svou zářnou aureolu, zaměřuje se na techniku, na brilantní vokální techniku a jeho práce s hlasem je ohromující. Pokud říká, že má pět oktáv, určitě nelže. Nezáleží ale na rozsahu jeho hlasu, záleží na tom, jak ty vysoké žebříčky pečlivě sázených not dokáže pojmout. V „The Perfect Element I.“ Se Gildenlöw stává Farinellim i Bowiem. Změny poloh, pestrost, hravost, se zachováním tematické závažnosti, to jsou typičtí Pain of Salvation.

 

„Remedy Line“ vyšlo v roce 2002, dva roky po výjimečném počinu, který nadchnul fanoušky. Určitě bylo obtížné udržet standard, nenudit, zaujmout. Je obtížné vydat dva roky po sobě dvě vynikající alba, ale Pain of Salvation to zvládli s noblesou. Intimní album si nenárokovalo místo na stupních vítězů v oblasti progressivu, ale pro mnoho lidí se stalo nejoblíbenějším kouskem v diskografii Pain of Salvation. Ostatně, artwork, který vytvořil sám Gildenlöw patří k dost častým námětům na tričkách fanoušků. „Remedy Line“ je asi nejniternějším a nejintimnějším albem kapely. To ovšem neznamená, že by nebylo hravé a v některých místech se neklenulo vysoko k nebi. Často se přistihnu u toho, že si ho pouštím automaticky, bez zamyšlení. Jeho třináct skladeb znám tak dobře, že je vlastně občas přestávám vnímat, mohla bych si je nechat implantovat do mozkových závitů. „Remedy Line“ má pasáže, které vytrhávají posluchači žíly z rukou a zasahují spodinu lebeční ostrými údery. Gildenlöw se konečně přestal bát tématu, ve kterém je skutečně skvělý, totiž v tématu trochu obávané milostné poezie. Láska, sex, potrat, vzpomínky a Budapešť. Progresivní nádhera na pomezí barevné halucinace.

 

Je to až k neuvěření, ale kapela riskla další hudební převrat a po intimním „Remedy Line“ vyprodukovala obrovské, konceptuální album „BE“. A znovu jen po dvou letech. V roce 2004 se zasněný básník vydrápal na opuštěný piedestal, roztrhl civilní šaty a vžil se znovu do velké role. Netroškařil. Stal se rovnou Bohem a obloukem vrátil svou tvorbu na počátek. Rozpřáhl žehnající ruce a znovu se rozhodl spasit svět. Starší, ale rozhodně ne skromnější. „BE“ se odvrátilo od lehkosti předchozích alb a tlukoucím srdcem v intru spojilo Pain of Salvation s otcovským principem Pink Floyd.

Náhled do myšlení Boha a velký etický opus, který staví na duši a představivosti v antropomorfních rolích Animae a Imaga dalece přesahuje všechny náboženské, zednářské i rosekruciánské konstrukty. Polobožský kazatel na příběhu bohatého antihrdiny Mr. Money vybaluje před užaslými diváky pugéty pestrobarevných myšlenek, koncepcí a teologických schodišť, která mají podobu fraktálů a möbiových pásek. Album trochu připomíná vize Hildegardy z Bingenu a velkých středověkých mystiků, je to smaragdová deska, křížená se Sefer Jecira a Komenského Labyrintem světa a rájem srdce.

Studiové album je dokonale vysoustružené, ale jistě se vyplatí podívat se na živé, orchestrální zpracování „BE“, které opravdu posluchače zbaví dechu.

Osobně musím přiznat, že příliš velké, mystické zření, scénografické zpracování předělů, snaha o absolutní vizualizaci děje a stoupání do nadoblačných sfér už je možná až příliš opulentní. Líbí se mi návrat k obřímu, scénickému představení, k myšlence opery, skutečné opery ve smyslu uchopení filosofického základu veškerenstva. Ale v tom příliš barokním chrámu, plném zásadních symbolů a mystických vizí se mi vlastně nejvíc líbí nádherný přechod od lyrické skladby „Inter Impius“ k steampunkové hravosti následné „Martius/Nauticus II.“

V roce 2006 opouští kapelu Kristoffer Gildenlöw, který zamířil k intimnějším a křehčím sólovým projektům. A Pain of Salvation sestoupili z nebes s albem „Scarsick“. Pro mnohé fanoušky to mohlo být zklamání, když album v roce 2007 spatřilo světlo světa. Žádné velké teologicko – mystické show, jen hudba, oproštěná od velkých orchestrálních partů, využívající bluesové, popové i hip hopové postupy. Výdech byl potřebný, Ježíš potřeboval, aby mu muzika stáhla z nohou posvěcené sandály a vrazila mu do ruky kytaru. Album „Scarsick“ nemělo vysoké hodnocení, zažilo odmítání a kritiku. Posluchači, namlsaní magickými dorty najednou nechtěli zobat obyčejné, čokoládové bonbóny. „Scarsick“ rozdělilo fanoušky na dvě skupiny, stejně jako poslední album „Panther“, jemuž se hudebně dost podobá. Někteří tvrdili, že Pain of Salvation upadají, někteří tvrdili, že po „BE“ už nebylo kam jinam pokračovat a jednodušší cesta bývá mnohdy ta nejlepší. Ve skutečnosti je „Scarsick“ mimořádně zdařilý kousek, je jasné, parádně odehrané, lehčí a zřetelnější. Lidštější, řekla bych. A muzikantsky hravé.

 

Pain of Salvation ale nenapsali poslední řádku svého příběhu. Čekala je další práce. Možná nebyla tak důležitá jako spása světa, ale rozhodně dost zajímavá na to, aby se do ní švédští zvěromágové pustili. Ale o tom až v druhé části.

All images: ©Pain of Salvation

WEB: http://painofsalvation.com/

 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x