Psát malé i velké lidské příběhy, zarámované brilantní hudbou, která se snaží o absolutní bezchybnost. To je základ progressivu. Bezchybnost, technická dokonalost, náročnost poslechu a velká míra zábavnosti. Jde o to, udržet posluchače ve hře, nenechat ho odpadnout.

Biografie švédské progresivní mašiny Pain of Salvation se přehoupla do druhé půlky a po vydání alba „Scarsick“ si kapela začala hrát. Už ne na boha, ale na člověka. Na člověka a jeho deset magických prstů. Po všeobjímajícím exaltovaném vzplanutí začali Pain of Salvation hledat něco nového. Intimitu.

Poměrně nadité EP „Linoleum“ vyšlo v roce 2009 a obsahovalo šest velice kvalitních skladeb. Ústřední skladba byla hodně chytlavá, takřka bluesová s rockovým nádechem. S důrazem na vokální propracovanost, do velké míry vlastně jednoduchá. Jakoby „Linoleum“ předvídalo novou cestu kapely a také odklon části publika, které chtělo velké, kosmické drama, a ne vyprávění ze špinavého hotelového pokoje. Možná právě tehdy se začali dělit fanoušci na dva proudy. Na ty, kteří zařadili Pain of Salvation mezi tendenční kapely, a na ty, kterým se naopak nově nalezená jednoduchost líbila. Přišlo období odlišných alb, tak odlišných, jak si jen lze představit. Jestli si ale někdo představoval, že Daniel Gildenlöw po vydání jasného rockového hitu začne skládat komerční hudbu, ten zažil překvapení.

A hned první rána přišla už rok po vydání Linolea. „Road Salt One“ z roku 2010. Ve složení Gildenlöw, Hallgren, Margarit, Hermansson vzniklo neobyčejné, rozmanité album, podobné rozsypaným sklíčkům v kaleidoskopu. Dvanáct skladeb alba, které se zabývá drobnokresbou příběhů i instrumentace, představuje dvanáct samostatných, nosných jednotek. Album čerpá z blues a rocku a netají se svou příchylností ke starým, osvědčeným vzorům. Jeho retro zvuk se mísí s absolutně moderním pojetím. A i když navozuje v prvních dvou skladbách bluesový dojem a netváří se jako progresivní počin, hned v třetí skladbě „Sisters“ naprosto mění charakter a nabízí sladkobolnou, impresionistickou romanci. Gildenlöw se rozbíhá a nemíní zastavit. Album přechází ke spirituálu „On Dust“ a vrací se k blues jen proto, aby se rozhoupalo v rytmu, který zní, jako by si Pain of Salvation pozvali k nahrávání Toma Waitse. Na album se dostalo znovu „Linoleum“, upravené a dynamičtější. Album je roztříštěné, a přitom ucelené. Obsahuje množství k dokonalosti propracovaných vlivů a vybízí k opětovnému poslechu. Dá se poskládat jakkoliv, není koncepční. Právě ztráta koncepčnosti, nebo spíš velice dobře utajený koncept, naprosto mění pohled na tvorbu kapely, která se rozhodla rozbourat hranice a hrát všechno, co ji napadne.

 

O rok později vyšlo pokračování „Road Salt Two“, které nový koncept rozmanitosti ještě podtrhlo a pozvedlo. Kapela byla na tvůrčím vrcholu, sypala skvělou muziku z rukávu. Vydat dva roky za sebou čtyřiadvacet vynikajících skladeb, to je fantastický výkon a ukázka neobyčejné píle. V tomto pokračování zůstal důraz na bluesový základ, zvýraznění akustických pasáží a skoro westernový nádech. Album zní americky, jako soundtrack ke klasickým kovbojkám nebo road movie. Má ohromný náboj a řítí se kupředu od smyčcového intra přes skladbu, která voní Morriconneho potem „To the Shoreline“, rockovou „Eleven“ a lyrickou vzpomínku „1979“ až k tříminutové filmové romanci „End Credits“, která připomíná nápadně Leonarda Bernsteina.

Zdálo se, že Daniel Gildenlöw našel zdroj nekonečné energie a mění se v perpetum mobile. Že se konečně stal nadčlověkem v minimalistickém pojetí boha. Jenže v tu chvíli zasáhl osud. Nejprve kapelu opustil ikonický klávesista Fredrik Hermansson, který v Pain of Salvation působil od roku 1996. A pak přišlo víc ran. Především ta největší: Daniel Gildenlöw zdravotně zkolaboval. Určitě by bylo zajímavé a čtenářsky lákavé napsat něco o vyčerpávajícím tempu, drogách, sexu, rokenrolu nebo pobytu v blázinci, ale nic z toho se ve skutečnosti nedělo. Daniela dostala streptokoková infekce a převrátila jeho život naruby. Hudebník se na čtyři měsíce dostal do nemocnice, kde bojoval o život. Třikrát denně dostával anestezii a už se zdálo, že jeho posledním velkým konceptem bude smrt. Zpěvák měl mladou rodinu, prožíval dobré období a rozhodně netoužil ukončit všechno v bolestech a nechat svůj život nedovyprávěný. Jestli jeho tvorba po opuštění nemocnice o něčem vypovídá, pak o síle lidské vůle, o činnosti kloubů, šlach, kostí a svalů, o šílené potřebě uzavřít příběh smysluplně. Možná proto si vážím pozdní tvorby Pain of Salvation ještě víc než té ranné. Prožitek bolesti a vidiny smrti donutily hudebníky náhle dospět. Přesto jsou alba hudebně pořád hravá. Gildenlöw se z nich šklebí na tyranskou smrt, která se ho snažila brát si po částech, lámat ho postupně a nic mu nedarovat.

„Falling Home“ tento krutý proces ještě nereflektuje, na to Daniel potřeboval odstup. Naopak album z roku 2014 vznikalo skutečně bolestně. Při jeho nahrávání se vyskytly problémy, nový line up ještě nebyl sehraný a Gildenlöw dojížděl do studia z nemocnice ve stavu, který mu neumožňoval pracovat tak, jak by chtěl. Album se měnilo, znovu mixovalo a nevznikalo spontánně. Na výsledku to ale není znát. Jde o hravou, takřka jazzovou záležitost, založenou na akustické kytaře a perfektních vokálech. Hra s vokalízou, afrokubánským jazzem, swingem, rhytm and blues, hudební drobnokresby, excelentní rytmika, to všechno ve velice elegantním balení. Pro mě osobně je „Falling Home“ špičkovým posluchačským zážitkem. Dva covery, Reedův „Perfect Day“ a Diův „Holy Diver“ povyšují originál. Album „Falling Home“ možná nespravedlivě zapadlo, protože není nápadné. Mám ale pocit, že milovníci mezižánrové hravosti si ho najdou a zamilují. Je to nadčasová sbírka precizních písní.

Co se změn line upu týkalo, právě při práci na „Falling Home“Pain of Salvation přišli noví hudebníci. Zkušený basista Gustaf Hielm a nadaný multiinstrumentalista Ragnar Zolberg. Jeho takřka dívčí vokál skvěle doplnil sytý Gildenlöwův hlas. Oba vokalisté si pěvecky perfektně sedli a jejich spolupráce byla výtečná. Bohužel, Zolberg vydržel s kapelou jen čtyři roky, což je pro posluchače jistě ztráta, protože dvojice vokalistů dodávala hudbě jistý pel nevázané dekadence.

Daniel Gildenlöw získal cenný čas, když ho smrt pustila ze svých pařátů. Teprve tři roky po události, která změnila hudebníkův život, se Daniel odvážil ohlédnout a sledovat sám sebe, jak se chorý, nemohoucí, rozbolavělý a plačící choulí na nemocničním lůžku. Trauma si žádalo uměleckou katarzi, která se stala konceptem alba „In The Passing Light of Day“. Nevzniklo koncepční album velkého formátu, jako tmu bylo na počátku kariéry kapely. Tentokrát se texty netýkaly ani všenápravy světa a lidských vztahů. Vyprávěly o pobytu v nemocnici, bolesti, strachu z umírání. Jde o silnou, individuální výpověď, příběh lidského těla a bolestivé duše. Album vypráví o fyzickém i mentálním vyčerpání, nadějích, zoufalství a snaze nezemřít. Ze své zkušenosti Gildenlöw vytěžil maximum. Přitom ale neztratil humor ani energii. Naopak, „In The Passing Light of Day“ je energií opravdu nabité. Už se nezabývá jazzem, je krutě rockové, až na pomezí metalu. „Život je jízda, ale existují jízdenky, které nikdy nezaplatím,“ vypráví příběh bolesti a smrti. Je to dialog nemocného a jeho vraha, kterým je sama smrt, děsivá, chladná, obklopená sterilitou nemocničního prostředí. Album je silnou výpovědí o našem osamělém odcházení v nemocničních pokojích, je průvodcem bolestí. Pokud byla starší alba veliká, doslova gigantická a rozmáchlá, „In The Passing Light of Day“ překonává všechny předchozí vize tím, jak se dotýká tématu, které zná skoro každý člověk a ze kterého má skutečnou hrůzu, protože bolesti a pomalého umírání se bojí každý. Když Gildenlöw frázuje: „I cry in the shower, and smile in the bed, I die in the shower, I live in the bed,“ mám husí kůži. Pár veršů stačí k tomu, aby člověk opravdu dostal strach z konce.

„In The Passing Light of Day“ je velice tělesné album, má fyzický rozměr, nevypráví o duševním utrpení, ale o lámaných kostech, o touze po sexu, o vůních, chutích a zvucích okolo. Možná proto je tak silné a autentické, protože se ho můžeme dotýkat.

 

V roce 2020 vydali Pain of Salvation po třech letech své zatím poslední album. „Panther“ přineslo mezi fanoušky další rozpor. Někteří ho označili za lacinou manýru, jiní ho zavrhli, protože pro ně nebyl dostatečně objevný. Šlo znovu o koncepční projekt, zaměřený na ty, kteří žijí mezi námi. Gildenlöw sám má diagnostikované ADHD a vychovává dítě s postižením. Na tyto aspekty života odlišných jedinců ve společnosti tentokrát zaměřil svůj pohled. Lidé zrychlení, zpomalení, jiní, divní, nepřizpůsobiví, ti všichni jsou skrytí za obrazem pantera coby unikátní, symbolické šelmy, která se nebojí ničeho, která umí rychle běhat, skákat, šplhat i plížit se ve stínech.

Pain of Salvation se obloukem vrátili kamsi k „Scarsick“, v albu využili elektronický, syntetizátorový zvuk, hip hop, metalové postupy, tvrdé riffy. Po odchodu Solberga se Gildenlöw našel v drsnějším, mužnějším zpěvu, který má odlišnou estetiku projevu. Zkušení hráči šli po dynamické instrumentální linii. Na albu vyjádřili industriální chlad. Skladby jsou vystavěné se severskou urbanistickou přesností. I „Panther“ na svůj objev možná teprve čeká. Zdá se, že všechna alba Pain of Salvation musí nějakou dobu zrát, aby byla pochopená.

 

Jsem na konci článku, ne u konce s dechem. Ohlížím se za tvorbou vynikající, originální a nesmírně zajímavé kapely, o které by se dala napsat kniha. Sám Daniel Gildenlöw by vydal materiálu na obsáhlý román. Ze sebestředného, talentovaného Romea se nakonec stal panter. Silný, tvrdě pracující muž, otec a nevšední muzikant. Asi není lehké s ním žít a tvořit. Zatím nejdéle to vydržel jen maximálně odolný kytarista Johan Hallgren. Příběh Pain of Salvation nekončí. Hudebníci, kteří se blíží pomalu k padesátce, mají zjevně dostatek energie na další tvorbu. Už si nekladou nesplnitelné cíle, vědí, že nebudou slavní jako Lady Gaga, hrají pro osvědčené publikum, užívají si. Jsem zvědavá, jaká témata se objeví v hledáčku jejich zájmu příště, protože ve své bohaté diskografii vystřídali už stovky poloh. Během své kariéry nevydali jediné špatné album. Všechna jsou excelentní a zajímavá. Nevěřím, že by přistoupili ke snížení kvality. Mám ráda jejich šílenství a vím, že stejně obdivují jejich tvorbu i jiní posluchači.

Nezbývá než věřit, že tahle hudba nezanikne. A že osloví ty, kteří přijdou po nás.

Oficiální web: http://painofsalvation.com/

FB kapely: https://www.facebook.com/Painofsalvation

Spotify: https://open.spotify.com/artist/1uRpg2s2jNaxbmoNiJDGfd?si=bJcM-szzTWaTw4d2ezCNfQ&dl_branch=1

image: ©Pain of Salvation; Panther 

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x