Jako by rok 2018 naplňovala z hloubky nenápadná, plíživá deprese, která houstne tím, jak se rok blíží ke své poslední třetině. Dlouho nebyl žádný rok tak plodný na depresivní doomovou atmosféru, na ten smutek, osamění a touhu po izolaci. Co je v té osmičce tak tajemného? Nevím, ale možná i ve mně vzbuzuje určitou tíseň, opakování, nekonečno, Möbiův proužek naší vlastní nemohoucnosti vypadnout z čím dál tím víc stísněného prostoru šílícího světa.

S nadcházejícím podzimem, který setřel vzpomínku na příliš horké léto, vycházejí z mlhy stíny Décembre Noir a chrčí temný smutek skrz umírající listy podzimních stromů. Jejich třetí album má sílu, utopenou v rašelině pozvolného chřadnutí. Vítejte v temných okamžicích teskného října…

Durynský Erfurt není na první pohled tím nejdepresivnějším místem v Německu, přesto zrodil melancholický kvintet, proti kterému Katatonia vypadá jako optimistický lunapark. Depresivní pětice se už od krvácejícího alba „A Discouraged Believer“ rozhodně nesnaží o to, své posluchače poveselit. Ostatně, v mnoha posluchačích zůstala dlouho první slova prvního alba temných Němců. „Darkness! Emptiness! Ruthlessness!“ Znělo to jako volání věčného zatracení. A od té doby nás otevřený hrob volal už dvakrát. Tento rok tedy potřetí.

Album „Autumn Kings“, které vyjde 7. listopadu u Lifeforce Records, se otevírá jako zející ústa umírajícího obra. Pod kůži nám už potřetí hodlá tíživý Larsův hlas vpichovat krutou depresi a naše obličeje držet u tlející země. Zadírá se do škáry, odhaluje naše nervy a hryže do prochladlých prstů. Od první skladby „In the Pouring Rain“ po poslední „The Downward Path“ nás obklopuje prosincová temnota a valí na naše tělo další a další kameny. Smutný symbolismus vzdáleného klavíru v písni „A Weeping Sunrise“ z nás dělá žalostné trosky vlastních vzpomínek na opuštěné dětství. Těžký zvuk kytar, které detonují v duši tisíce náloží, je velkolepý. Marin a Sebastian vědí, jak nám roztrhat bránici. Mike a Kevin dodávají té tíži kolorit starého německého dřevorytu s bubnující smrtkou, šklebící se na všechny morové rány světa.

Décembre Noir umí s motivy uvadání života pracovat výtečně. Je to krvácení po kapkách, postupné vykrvácení s pohledem upřeným do nicoty. Je málo kapel, které by dokázaly dát doomovým artefaktům, jakými jsou hroby, tma, smrt a krev, takovou závažnost. Décembre Noir těží ze zdánlivé jednoduchosti stereotypní melodie, z velmi vyváženého střídání harsh a clean vokálu, z lyrických, klavírních doteků v pozadí.

Lars je chvíli zpívající člověk a chvíli krkavec, věstící katastrofu světa. Jeho náhlé proměny se dějí na poli hudební nevtíravosti, určitého druhu minimalismu a odtažitosti. Dokonce i dynamická skladba „Between Silence and Shards“ v sobě má jistou statičnost. I ve chvíli, kdy nám rozbuší srdce a nutí nás vnitřně utíkat před krákoráním těch prokletých Erynií, hudba stojí na místě. To my se pohybujeme. A čím víc utíkáme, tím víc nám nohy zapadají do bahna.

Nové, smuteční album Décembre Noir má obrovskou výpovědní hodnotu. Je to černobílá fotografie jednotlivců, stojících daleko od ostatních. Je to naše vlastní tvář na staré daguerrotypii. Je to vzpomínka na to, že jsme tu někdy byli. Doklad o našem bytí, které už skončilo. A díky tomu makabrózně symbolistní kousek „Autumn Kings“ rozhodně není pro slabé nátury.

Images: ©Lifeforce Records