Všudypřítomná vlhkost a chlad podzimu, který proniká kůží až do duše. To, co zbylo z letošního roku, se choulí v koutě a neduživýma rukama hrabe ve zbývajících dnech a týdnech, naplněných už jen beznadějí. Podzimní stmívání nám klade otázky ohledně vlastní humanity, kterou pomalu ztrácíme. A náš smutek graduje spolu s hudbou, která nás rozhodně nešetří. Němečtí depresivní doomaři Décembre Noir vydali album, které se nezastaví ani před eutanazií.
Na sklonku roku 2018 jsem pro Obscuro psala recenzi na album „Autumn Kings“. Byla to silná, depresivní nálož a po pravdě si ji pouštím málokdy, protože je doteď příliš bolestná.
Décembre Noir – Autumn Kings; recenze zde:
Jenže jsme o dva roky starší a Décembre Noir rozhodně nedozráli do veselé rozjásanosti. Jejich smutek je zoufalejší, jejich pojetí ponuřejší a témata mnohdy až neúnosně silná. „The Ranaissance Of Hope“ je album, které vás připoutá k židli a kladivem vám bude drtit klouby stejně bolestivě jako psychiku. Rozhodně to není poslech pro citlivější povahy nebo pro ty, kteří se těžko probíjejí podzimní melancholií.
Décembre Noir provozují melodický death/doom metal od roku 2008, ale počkali si až do roku 2014, než vyšli na veřejnost s prvním albem. Od vydání „A Discouraged Believer“ každé dva roky přicházejí s novinkou. Nesnaží se být inovativní, jedou neustále po jedné, vytyčené trase. V roce 2018 podepsali smlouvu s německým alternativním vydavatelstvím Lifeforce Records, u kterého vydávají druhé album. Jde o velice dobré spojení labelu s tvůrcem; Lifeforce Records cílí na přesně vymezenou skupinu posluchačů, které musí styl erfurtských doomařů sedět. „The Ranaissance Of Hope“ má určitě naději stát se v této skupině oblíbenou mantrou, protože jde ještě o krůček dál než předchozí počin kapely. Tentokrát vybraná témata řežou do živého, a o to je album trýznivější. Nejde o mrtvé, na které jsme si už v tomto žánru zvykli.
„Just a little breeze of appreciation
One last time, she wants to be the swan
With her gracile stretched legs and the colossal wings
This bitter yearning to burn the calling limelight“
Naděje, ústřední motiv „The Ranaissance Of Hope“, není prozářená štěstím, protože naděje může mít hodně podob. Naděje na to, že zemřu po trýznivých dnech posledního stádia vleklé, nevyléčitelné nemoci nemá stejný charakter jako třeba naděje na zvýšení platu. Décembre Noir zpívají ale právě o tom druhu naděje, která vibruje na hranici lidského bytí, bolesti a umírání. Dotýkají se tématu eutanazie natolik otevřeně, že to bolí. I když schovávají své hlavní téma do lyriky, stejně ho cítíme z každé písně. Komu umíral někdo blízký na jakoukoli nevyléčitelnou nemoc, ten asi úplně nezvládne poslech na jeden zátah. Přiznám se, dalo mi zabrat, než jsem si vyposlechla všech šest songů. Zvlášť potom, co jsem si přečetla texty.
Décembre Noir vystupují z funerálního smutku doom metalového subžánru velmi plasticky v melodických pasážích, které dávají jejich hudbě víc vrstev a oživují těžší pasáže. I když všechny skladby tonou ve smutku, občas se atmosféra pohne a poskytne posluchači úlevu, jako v živější písni „Streets of Transience“. V té jsou tvůrci blíž k melodickému death metalu, vyniknou jejich melodické nápady. Oproti úvodní bolestné skladbě „A Swan Lake Full Of Tears“ jde o mírné osvěžení a nádech. Pořád ale posloucháme silnou, krutou výpověď o lidství, o jeho přechodových rituálech, o konci. Décembre Noir člověku ten přechodový rituál moc neulehčují, dusí ho, zpívají o naději jen proto, aby neprozradili to nejpodstatnější, totiž, že nakonec naděje přeci jen umírá.
Album dobře ilustruje stav toho, kdo pochopil, že už nezastaví proces, kterého se tolik let obával. Přestává popírat konec, už se mu nebrání, ale zároveň ho ještě pořád nedokáže plně akceptovat. Stav na hraně mezi vztekem a zoufalstvím. Fáze, ve které jsme radši sami, protože na nás není pěkný pohled, když se hroutíme.
„Decades of passive euthanasia
Created a cremated world
Die and let die, vanished and be forgotten
How peaceful will this future be?“
Hlas Larse Dotzauera řeže jako motorová pila, i když je v podstatě dost příjemně zabarvený. Na harsh vokalistu je Lars vlastně poměrně jemný, v žádné poloze není nepříjemný nebo vyšeptalý, jeho síla je konstantní od začátku do konce. Velká porce atmosféry leží na kytaristech, Martinovi Ortleppovi a Sebastianovi Görlachovi. Décembre Noir umí s kytarovým zvukem zázraky, jsou zajímavější než běžné doomové kapely, rádi si hrají a nenechají se zatáhnout do příliš hlubokého stereotypu. Stejně nápaditá je i jejich rytmika, zajišťovaná Kevinem Kleinschmidtem, kterého by klasický doomový rytmus prostě nebavil. Právě v nápadité rytmice mi Décembre Noir mnohdy připomínají Swallow the Sun, kteří svou atmosféru budují právě na šikovné práci s rytmikou. Décembre umí téma vygradovat nebo zmírnit do akustické jemnosti, orámované jen šumem činelů, jako v závěrečné písni „Behind The Scenes“. Basová konstanta v podání nováčka Stephana Hünnigera je velice decentní a zdrženlivá. Instrumentálně je tak kapela na špičkové úrovni.
Album „The Ranaissance Of Hope“ má vysokou kvalitu a ohromnou vnitřní sílu. Jediné, co mu chybí, je jeden nosný, zapamatovatelný song, který by přetrvával v mozku a trýznil člověka i po poslechu. Ale to je asi charakteristický rys většiny death/doomových alb. Jinak je novinka skutečně špičková a ve svém subžánru vysoce překračující nastavené limity. „The Ranaissance Of Hope“ tak představuje obrázek špičkově odehraného žánrového klenotu, který určitě nezapadne.
Album vychází 13. listopadu 2020 U Lifeforce Records
images: ©Lifeforce Records
-
SKLADBY
-
ORIGINALITA
-
PRODUKCE
-
INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA
-
ZPĚV
