Samozřejmě, že je kruté, když vás kritik hned na začátku recenze srovnává s finskou Apocalypticou, úplně vidím, jak v těch muzikantech hrkne, když si čtou první větu recenze. A tím skončím. Protože by nebylo fér, srovnávat End of Scream s violoncellově obdařenými Finy. Protože v konečném důsledku to srovnání kulhá. End of Scream zní o dost lépe než to, co Apocalyptica produkuje v posledních letech, a navíc, bavíme se o domácí kapele. Takže jde trochu o pýchu, trochu o sentiment a trochu o vlastní prestiž.
Muzikanti z End of Scream vypadají tak, že při pohledu na ně metalovému recenzentovi vyhrknou slzy do očí. Parta mladých hráčů s vizáží konzervatoristů se samými jedničkami ale vytváří nebezpečně dobrou hudbu, která si stojí na české poměry opravdu vysoko.
Housle nejsou v metalu neoblíbený nástroj. Naopak, hlavně u nás se housle spíš nadužívají, a to nejen u folk metalových kapel. A mnohdy jde o zážitek ve škále tristní až bolestný. Takže bod pro End of Scream, protože oba houslisté, Tomáš Štěpánek a Vítězslav Adamec, zjevně nezakopli o své nástroje na půdě a opravdu ví, jak se housle drží. Dokonce na ně umí hrát. A jak! Takhle to zní, když vás maminky nepouštějí po škole ven a mlátí vás dostatečně dlouho smyčcem přes prsty. To, že kapela vznikla v roce 2013 na hudebním táboře, jen potvrzuje mou teorii o tom, že mučení dětí je většinou neuvěřitelně plodné (ovšem, přiznávám, že když mé dítě cvičilo na trubku, nevydržela jsem, a proto nemám doma Milese Davise. Všechna čest rodičům, kteří to zvládnou).
Ovšem housle samotné si udržují permanentně civilizovaný, hladký zvuk, který se pohybuje buď v poloze: irská kapela to přehnala s whiskey, nebo naopak: Antonio Vivaldi si potřebuje vydělat na nájem, a tak se spojil s pár metalisty. Housle mají například oproti cellu velkou nevýhodu. Nevyloudíte z nich tak sexy, gothic zvuk. Vždycky budou mít spíš iritující charakter a stejný problém jako koloraturní soprány v symphonic metalu. Unaví a stanou se nesnesitelně monotónním doplňkem předvídatelné hudby. Ovšem End of Scream si našli proti monotónnosti velice dobrou pojistku. Zbytek kapely totiž funguje stejně jako jinde. Dvě kytary, basa, bicí. A styl? Maličko heavy a power s velmi výraznou stopou progressivu, takže dobře stravitelné i pro ty, kteří si na metalové koncerty chodí sednout v košili a kravatě.
Klikla jsem na odkaz téhle kapely omylem a zaujatě si poslechla, co nabízí připravované album „Sanctuary“. Pozvedla jsem obočí a pochvalné: „Hmmm…“ se mi odlepilo od rtů. To většinou nedělám. Ne u těchto subžánrů a ne tak často u českých kapel. A pak se mi stalo ještě něco. Sedla jsem a napsala recenzi. Velmi intuitivně, což také nedělám. Většinou se s albem sžívám minimálně týden.
Deset skladeb alba „Sanctuary“ má dost oslnivý pel. A neobyčejně profesionální charakter. Kritizovat jednotlivé instrumentální počiny není na místě, protože hudebně je album prostě skvostné, a to nejen na naše poměry. Jistě, zvolené postupy jsou otázkou individuálního vkusu. Některé se mi líbily moc, třeba „No Returns“, protože jde o skladbu, která se maličko odklání od čistě power metalového zvuku, který mi příliš nevyhovuje, a rozvíjí velice elegantní progresivní téma. Kytarové sólo je vysloveně progresivní kousek. Nevím, jestli ho vytvořil Ondřej Štěpánek, nebo Honza Svoboda, ale rozhodně jsem se skoro bránila lačnému slintání. Víc progresivních postupů by End of Scream neuvěřitelně slušelo, tak, jako houslím sluší jazz.
Trošičku bojuji s nasamplovanými sbory elfů, trpících žlučníkovým záchvatem, takže začátek alba mě maličko vyděsil (dobře, vyděsil mě k smrti, protože jsem si představila všechny ty vyjíždějící koně, zvednuté meče a kožená tanga naspeedovaných hrdinů), a skladba „Lost“ se asi nestane mým nejoblíbenějším kouskem, protože výlety do Roklinky mě tak úplně nebaví, ale i ten dotyk symfonicity je odvedený vlastně dobře. Mimochodem, právě v „Lost“ vynikne dost elegantní basa Matouše Hrbka. Zatraceně dobrý basák ve spojení s křehce vyladěnými kytarovými riffy, to je mnohem lepší než umělé elfí sopranistky. Přeci jen, metalu sluší pořádné koule a akustičnost.
Asi bych neměla zapomenout na bubeníka, kterým je Olda Červenka. Na bicmany se vždycky zapomíná, přitom je každý chce. Takovou chybu si nemůžu dovolit. Poslední, velmi nemetalové jméno sestavy tluče spolehlivým srdečním rytmem. Technicky perfektní kapela si samozřejmě hlídá kvalitu jednotlivých hráčů.
Na albu je znát, že se End of Scream přeci jen ještě trochu hledají. Ty heavy a power metalové postupy jim tolik nesluší, ty symfonické spíš maličko škodí, ale ty progresivní jsou prostě na špičkové úrovni kapel typu Riverside nebo Persefone. V takových chvílích by měl kritik obřadně povstat a začít tleskat. Elegantní, stylové a technicky brilantní chvíle mají obrovský potenciál. Progresivní pasáže se kupí hlavně v druhé polovině alba, která je vytříbená do posledního detailu. I když třeba skladba „Escape“ má taky velice slušně našlápnuto.
Co dodat? Pro mě osobně český metalový počin roku. Důkaz o tom, že šprti to mohou nám ostatním pořádně nandat, a hlavně o tom, že česká metalová scéna je mnohem variabilnější, důstojnější a lepší, než bychom se domnívali. Snad jednou dostanou tihle talentovaní muzikanti šanci a budou se na obálkách tištěných časopisů objevovat místo stárnoucích, vyšeptalých metalových strejčků. Přála bych jim to, protože podivné hudební vakuum, které vládne u nás na poli metalu, už prostě musí skončit. Talentovaných lidí, kteří hrají skvělou hudbu, je tu, jak vidno, dost.
https://www.facebook.com/endofscream/
Pro ty, kteří už nevěří na Apocalypticu
-
Skladby
-
Originalita
-
Produkce
-
Instrumentální složka
