Recenze: Eternal Silence – Mastermind Tyranny

Milá překvapení. Kdo by je neměl rád? A přesně tím pro mne byl vcelku nenápadný loňský release od Italů Eternal Silence. Jak asi každý ví ze zkušenosti, regrese k průměru je nevyvratitelný fakt lidského života – být průměrní je úděl většiny. Recenzenti se v podstatě topí v návalu průměrné a podprůměrné produkce, při jejímž poslechu člověk musí dumat nad zbytečností lidského pachtění – kolikrát mě při poslechu některého alba napadlo, proč tohle vlastně někdo dělá? S podobnými pocity jsem zápolil, když se mi do rukou dostalo Mastermind Tyranny (na mě trochu fádně působící obal tomu taky nepomohl). Naštěstí se moje obavy nesplnily.

Nejsem největší fanoušek symfonického metalu. Byl jsem teenager v době Nightwish-mánie, kdy se hity jako „I Wish I Had an Angel“ omílaly v rádiích ad nauseam a k této kapele jsem cítil skoro odpor. Později se to změnilo, když jsem tak trochu propadl teatrálnímu melodramatu alba Imaginaerum, nakonec jsem byl nucen uznat, že i Once má své nezpochybnitelné kouzlo a kvality. (Předchozí alba mi nikdy k srdci nepřirostla.) Byl jsem tedy ochoten férově zhodnotit tvorbu Nightwish. S jejich klony mám podstatně menší trpělivost. Eternal Silence není třeba mezi tyto kapely hrající „Nightwish-core“ (znáte to: nudné powermetalové riffy, vzletný operatický ženský vokál, pompézní synťákové linie, názvy kapel končící na -ia) počítat, což byl první kladný dojem, který na mě jejich muzika udělala.

Styl hudby, který Eternal Silence hrají je dosti přímočarý – na albu nenajdeme epické kousky, na které jsme zvyklí u Nightwish či Epicy, ani se nejedná o nějaké promyšlené koncepční album. Co tu ale najdeme, je dobrý songwriting a schopnost skládat dobré melodie bez potřeby omílat největší klišé v žánru. Tento melodramatický styl jakoby se velice hodil k italské nátuře – je zkrátka cítit, že jim nedělá problém napsat pořádný melodický „hook“. V písních se mísí trochu toho „symfonického“ elementu (spíš bych řekl orchestrálního, muzikálně jednoduchoučký „symfonický metal“ nemá se symfoniemi nic společného…) s chytlavým, přímočarým gothic-metalem. Kromě Nightwish mě napadá srovnání s After Forever či Epicou, zejména After Forever se mi zdá být pro Eternal Silence silným vzorem. Při srovnání s těmito skupinami se taky bohužel ukáže malinko slabší produkční kvalita, zejména těch orchestrálních prvků (za to se na ně těžko můžeme zlobit, protože to pochopitelně není v rámci finančních možností méně známých kapel).

Z první skladby „Lucifer’s Lair“ si můžeme udělat dobrou představu o tom, co album nabízí. V intru skladby je kytarový riff harmonizovaný s houslovým doprovodem, sloku zpívá Alberto Cassina, který je nadaný zpěvák se zajímavým hlasem, v pěkném před-refrénu se k němu přidává hlavní zpěvačka Ophelia (která jako zpěvačka určitě nekope druhou ligu), refrén je vzletný a epický, že to skoro připomíná jejich krajany Rhapsody (of Fire). „Mystic Vision“ je zajímavým zpestřením, protože místo houslového doprovodu tu máme žesťové nástroje. Celý tón písně je hravý a rozverný – tato změna tónu a zpestření je něco, z čeho by se mohly „Nightwish-core“ kapely od těchto Italů poučit. Na albu najdeme dvě balady. „Adagio“ sice není k zahození, ale nejvíc mě okouzlila píseň „Icy Spell“, která se blíží sountracku z disneyovek. Refrén by se skutečně hodil do nějaké závěrečné scény v pohádce a Ophelia a Alberto tu předvádí pěknou hlasovou souhru.

Co říct závěrem? Albu lze máloco vytknout. Všechny písně jsou dobré, některé dokonce vynikající. Album dobře plyne a je dostatečne pestré, aby neomrzelo monotónností. Produkce je fajn, i když, jak jsem už řekl, nepatří úplně do stejné ligy jako Epica. Z písní i výkonů jednotlivých členů skupiny je cítit vášeň pro věc. Z mé strany má tento počin zelenou.

2017

Itálie

Underground Symphony