A tak to dopadne, když hrajete příliš dlouho doom.
Ano, znám dost muzikantů, kteří si od depresivních a hlavně pomalých metalových forem chodí odpočinout do jiného světa. Death metal se přímo nabízí. Muzikanti, jejichž chystané album se mi dostalo na stůl, jsou dobře známí a já na ně dost trpím, ovšem samozřejmě si je spojuji hlavně se Swallow the Sun. I když, pánové jsou zrovna hodně variabilní typy, které dokážou převlékat svou chameleoní kůži jako nic.
Na počátku death metalové kapely Hedonihil stál kupodivu nejméně nápadný člen Swallow the Sun Juuso Raatikainen. Ano, bubeník, který, ač je velice dobrý, na koncertech STS prakticky není vidět. Vždycky se mi zdálo, že se narodil pro doom a pro klid. To, že v sobě má ostřejší hlubiny, by mě ani ve snu nenapadlo. Juuso ale dost překvapil. Pod jeho elfí vizáží se zjevně skrývá bubenický démon, který se potřeboval vydrat ven.
Naopak Juha Räihä potvrdil, co si o něm myslím už dávno. Že je to monumentální hudební osobnost finské scény, která ještě roste. Nevadí, že jeho jméno patrně neznáte. Juha je u Swallow the Sun nováčkem a jeho rodná kapela Gloria Morti u nás není moc známá. Já ji znám a pravda, zpočátku jsem si na její agresivitu, tvrdost a nekompromisní projev musela zvykat. Nakonec se Gloria Morti stali trvalou součástí mé finské sbírky, ale Juha mě překvapil znovu, když se objevil v melancholickém doomovém projektu Juhy Raivia Hallatar. Kromě toho se Juha zabývám zvučením a nahráváním excelentních alb (Vlastní studio SoundSpiral Audio). A jeho jméno se začíná vrývat do mnoha myslí. Räihä je talent, o kterém ještě uslyšíme.
Stejně jako asi největší finský pěvecký chameleon Mikko Kotamäki. Kdo si o něm myslí, že je to introvertní snílek, opřený o mikrofon a plačící pro všechny mrtvé lásky v textech Swallow the Sun, ten asi nezná důkladněji jeho kariéru. Kotamäki začínal na čistém black metalu, ten ho formoval a tvořil. V něm se naučil tenhle děsivý bard výborně screamovat a potom už se valil kupředu. Jeho hlas umí všechny polohy. Progresivně melodickou (Barren Earth), blackovou (Alghazanth, Verivala), doom deathovou (Kuolemanlaakso), melodicky doomovou (Swallow the Sun) a v případě Hedonihil nihilisticky drásavě deathovou. Kotamäki řve jako slušně nakrknutý rosomák. A řve parádně.
Hedonihil nastoupili opravdu dravě. Je to zatraceně dynamické, kupředu se valící, brutálně ostré a tvrdé. Nekompromisní zvuk je jako přílivová vlna, album se ocitá někde mezi black a death metalem. Zuří, nenávidí, uráží, vypouští býky negací do ulic naší mysli a dokáže nám rozpumpovat srdce na maximum. Je hrozně znát, o jak zkušené muzikanty jde. Zvuk alba je hluboký, oblý, vlastně kultivovaný, jestli se to dá o death metalu říct. Se zvukem si Räihä vyhrál opravdu brilantně, všechna čest. Díky tomu může plnost kytary a bicích znít ne jalově a ostře, ale plně, jako bouřkové mračno. Do toho Kotamäki řádí, řve, vříská, nadává, vibruje. Musím říct , že takhle agresivního a ostrého jsem ho ještě nezažila, a to znám všechny jeho black metalové nahrávky. Mikko tentokrát svůj křik stříká po stěnách hudby a rozhodně se nezabývá jakoukoli estetikou. Raivio ho nechal na posledním albu Swallow the Sun zpívat čistým vokálem o lásce, ale Kotamäki je příliš dynamický pěvecký typ na tolik něhy. Rád křičí, rád trápí svoje možnosti a rád vytahuje prostředníček na svět. Tentokrát ho vytáhl hodně výrazně. A na albu je znatelné, jak si užíval svůj vlastní svobodný křik, prostě pořádné finské huuto.
Devět skladeb našlapaného alba jede jako strašně rychlá mašina a uběhne, než se stačíme zorientovat. Je to hravé, je to zlé, zlodušné, pistolnicky ostré, je to agresivní, bolestivé, jako pořezání zápěstí o rezavý plech, je to variabilní. Co mě na albu nejvíc bavilo, to je zachování melodičnosti. Pánové dokázali zachovat vynikající melodické nápady a obestřít je vším tím hlukem velmi elegantně. Ať chtějí, nebo nechtějí, jsou to melodici od podstaty a taky už jim není dvacet, takže sklony k estetice mají i při hraní na smetišti. Je to ale tak rychlá smršť, že má posluchač tendence některé brilantní nápady minout. Na druhou stranu, vnímám album „I“ jako tak velkou hudební parádičku, že nemám problém sjet ho desetkrát za sebou, abych si užila všechny ty dekorativní prvky a kresbičky jedním tahem. Hedonihil nevznikli, aby dobyli koncertní pódia. Vznikli jako radost z řevu, dělání bordelu a oslava destrukce. Vznikli proto, aby vám vytrhli mozek z lebky a házeli si s ním ze strany na stranu. Je to přesně ten typ death metalu, který vám sáhne po bránici, vyškubne jí a osvobodí vás. Droga, která nakopne a neuškodí. Životní speed pro chvíli, kdy se potřebujete sami vyřvat, vyvztekat, osvobodil, vyletět hodně vysoko a vykašlat se na svět. Od první skladby „Ortherwordly Embrace“ po poslední náhle a nečekaně useknutý tón v „You Hate Me an I Hate You“ je to zával tóny, skřeky a čiročirou muzikantskou pohodou. Pro milovníky něčeho ostřejšího to bude ušní orgasmus. Klaním se velice labelu Inverse Records. Tento rok pro nás vybírá opravdu to nejlepší z finského metalu a nebojí se to použít.
Album vyšlo 12. března 2019 u Inverse Records
©Images: Hedonihil, Inverse Records
Album, které vzniklo z čiré radosti. Je to parádní!
-
Skladby
-
Originalita
-
Produkce
-
Zpěv
-
Instrumentální složka
