Chladná polární noc, opředená temnotou, zahalená do mystické atmosféry, narážející na magickou záři neurčitého světla, ve kterém se ukrývá otázka po původu chladu v nás. Kaamos Warriors vydali nové album. Severofinská kapela, která se stále teprve formuje, rozhodně zaujme. Bojovníci polární noci přicházejí se syrovým zvukem klasického black metalu, s občasnými výkyvy černého kyvadla k deathu a doomu.

Abych pravdu řekla, už jsem si tak zvykla na sofistikovanější a rafinovanější black metal, opředený nejrůznějšími vlivy a experimentem, že vrátit se zvukově k počátkům žánru mě trochu bolí. Abych přijala a strávila nové black metalové album, potřebuji delší čas a víc myšlenkového prostoru, víc místa k vyprázdnění mysli a ticho. Teprve v klidu se mi začínají v mozku vytvářet hudební vrypy, plné temné sraženiny, která vede obsedantně nevzrušivou hudbu do mrskajících se neuronů. Kaamos Warriors přicházejí s žiletkami kultického stereotypu, který se musí vstřebávat velice pozvolna.

Původně dvojice, nyní obohacená o třetího hráče, pochází ze severního Finska a může si tedy na temnotu dát copyright. Tihle depresivní válečníci na poli strun můžou předávat zkušenost lidem, kterým vadí podzimní stmívání v pět hodin odpoledne. V novém albu „Shadows of Northern Chaos“ se ostatně zkušenost nepříjemně táhlé tmy projevuje od začátku do konce.

Na albu zaujme několik věcí. Za prvé ta, která novinku táhne do nitra black metalové klasiky. Dvouminutová stopáž jednotlivých skladeb a ostré předěly mezi nimi, dutý zvuk, který se snaží opravdu jít až k počátkům severského blackového kultu, šepotavý hlas, kterým Mikko Ojala navazuje na nejmystičtější vokály minulosti, i důraz na neustálou, táhlou basovou linku.

Kytarové riffy jsou velice pietně vystavěné, rychlé, objevující se znenadání a zase mizející v akustických předělech. Jani Moilanen je rozhodně zajímavý typ kytaristy, velmi decentní a nenápadný, hledám vhodný výraz… takový symetrický ve zvuku. Ovládá příjemný způsob hry, který provzdušňuje a čechrá syrovou atmosféru krátkých skladeb.

Naopak basák Jyri Moilanen je prakticky neustále přítomný, Kaamos Warriors stojí do velké míry na basových partech.

Líbí se mi zvlášť v těch nejsyrovějších polohách, úplně oproštěných od jakékoli umělecké snahy. V těch kulticky jednotvárných pasážích, ve kterých se hudba mění v extatickou zkušenost šamanského rituálu. Ve chvílích, kdy hudba prakticky mizí a zůstává jen pocit, který po vašem těle přejíždí jako kus zkrvavených jater, protnutý hřeby.

Není to samozřejmě inovativní hudba, ale opakování tisíckrát prožité zkušenosti. Kaamos Warriors nestojí na inovaci nebo nápaditosti, ale na prožívání cesty, kterou už známe a nemusíme se na ní rozhlížet. Je to monotónní recyklace naučených run, tentýž rytmus, který nás zaujal kdysi, v dobách poslechu prvních metalových skladeb. Hudba, která je podávaná bez příkras, a tudíž už mnohdy poslechově příliš náročná, protože náš sluch se postupem času sofistikoval a potřebuje elegantnější postupy.

Když ovšem přijmeme fakt, že se díváme jen na obrys temnoty, na jediný, rozechvělý zvuk, okolo kterého se vlní plameny doprovodu, uvědomíme si, že trpíme trochu steskem po čistém, krutém a nelidském blacku. Po sžíravém, prostém a neestetickém nápěvu, ostře řezaných riffech a neustále vibrující base.

Kaamos Warriors jsou mystická zkušenost pro ty, kteří se do metalu zamilovali právě proto, že není ve své podstatě líbivý. Nejsou nejlepší finskou kapelou tohoto roku a jejich album nenabízí nic víc než syrovou prázdnotu, ale ukrývá v sobě poctivou porci nihilismu. A nihilismus je potřeba si náležitě vychutnat.

Kaamos Wariors

Shadows of Northern Chaos

Album vyšlo 1. listopadu 2019 u Inverse Records