Metalcorová pevnina se opět otřásla v základech a porodila novou existenci v podobě čerstvého alba australských Parkway Drive. Jejich zbrusu nový počin „Reverence“ způsobil pořádné zemětřesení a rozházel jejich fanouškovskou základnu. Předtím, než jsem se k jeho poslechu dostala, ze všech stran se na mě valily vesměs negativní emoce a názory metalových elitistů, kteří svou oblíbenou kapelu strhli do propasti zapomění, křečovitě si střežíce alba „Atlas“ a „Horizons“. Než se nové dětátko vyplavilo na zemský povrch, byli nám nabídnuty tři singly, z nichž na mě silně zapůsobil jen jeden, a to „Wishing Wells“. U ostatních jsem i já sama tušila trochu průser a naklonění trasy ke stadionové kapele hrající rádiové songy. Po poslechu celého válu se však moje hlava zatočila a můj názor se obrátil o 360 stupňů.
Na začátek je třeba uvést, že hlavním zlomovým bodem v kariéře kapely nejspíš nebylo předešlé „IRE“, které zpěvák Winston okomentoval jako velkou dřinu představující pokus o reinovaci. Zlom přichází až nyní s „Reverence“, jež vznikalo naprosto organicky a nenuceně mísí prvky toho, co si kapela ve své hudbě přeje dělat, s fragmenty těžkých emocí, s nimiž se museli Australané po vydání „IRE“ poprat. Jednalo se o mnohá úmrtí v nejbližším rodinném kruhu, ale i mezi přáteli. Lze tak zjednodušeně konstatovat, že nová placka je jakousi ódou na smutek, s nímž se hudebníci snažili vyrovnat. Zároveň skloubili esence předešlých desek a přihodili příchuť něčeho svěžího, co v jejich hudbě nemá obdoby, ale mohli jsme to slyšet v jiných odvětvích metalu. A zde už možná chodíme po tenkém ledě a opět začínají být těsné škatulky. Co je ještě možné metalcorem nazývat a co už se odchýlilo jiným směrem, kde jediným správným názvem a popisem jsou prostě Parkway Drive?
A kdo jiný než jedna z vedoucích kapel moderního metalu by měla dělat hudbu ze srdce a přitom hledat něco nepoznaného, objevovat sama sebe, prozkoumávat hlubiny své tvořivosti a vyvíjet se… Prosluněné australské pláže nám však trochu potemněly a proměnily se v boj s rozbouřeným mořem lidských emocí a neovlivnitelnými silami, čemuž napovídá už samotný start alba uvádějící skladbu „Wishing Wells“ a rozzuřeného frontmana zabijejícího bohy, pálícího nebe a svolávajícího záplavu na peklo. „Burn Your Heaven, Flood Your Hell, Damn You All, Cause Tonight I’m Killing Gods.“ Zde už plně prosvítají paprsky neznáme sféry. Winstonovi vokály se totiž neuvěřitelně vyvinuly a zabíhají do zatím nepoznaných dimenzí… A tohle je jenom začátek! A taky první a jediný kámen úrazu. Posluchač je totiž uveden do něčeho tajemného, hustá atmosféra obchází se zdviženým prstem a najednou naskočí song „Prey“ vtrhávající nás mezi „IRE“ a veselý rádiový metalcore. Tohle platí i pro „The Void“, pravdou ovšem je, že tyto dvě skladby jsou vyjímkou nezapadající do celku. Proto se nenechte se zmást, jsou tu snad jen z toho důvodu, aby posluchače nepřeválcovaly těžké pocity vyvěrající z nahrávky, a aby Parkway Drive potěšili i příznivce hymen „Vice Grip“ a „Home for the Heartless“. Poté už se oblaka stahují a je třeba připravit se na pád do světa křížícího riffy staršího metalu a moderní sound ozdobený mnohými recitacemi, sbory, orchestracemi a také čistým vokálem začínajícím u „Shadow Boxing“ a gradujícím u instrumentální „The Colours of Leaving“.
Pohlédněte na přítomný obraz kapely, která neměla tušení, že to dotáhne tak daleko… V jejich očích se zrcadlí obavy, na duši se objevují první životní šrámy, ale zároveň z nich pryští neskutečná síla jít dál a hrát muziku, která je baví a léčí. Who on Earth deserves this and what the hell do we do now? So we live like we have lost and we love like we are broken and as the colour leaves the sky, we’re left in reverence of the frailty of it all.
Parkway Drive - Reverence
