Recenze: Procrastination – Untitled

Syrovost. Naprostá, čirá syrovost. Tak by se dalo popsat nové album kapely Procrastination s názvem (nebo spíš bez názvu) „Untitled“. Než jsem si šla na poštu vyzvednout CD, stihla jsem si projet jejich Bandzone, abych se blíž seznámila s tvorbou kapely. Při čtení bia mě zaujala následující část: „Snažíme se nehrát (!) zajetá a totálně ohraná schémata aranží a riffů, která dle nás působí spíš jako klišé, než aby zapůsobila svou originalitou. Takových kapel je na světě milióny, a jsou již nyní v propadlišti dějin.“ Pojďme se tedy podívat hlouběji do dění, abychom zjistili, jestli je to, co o sobě kapela tvrdí, pravdivé.

Vskutku, podobnou hudbu bych hledala zřídkakde. A zaujala mě. Fakt to zní dobře. Pánové si na nic nehrají, šli do této tvorby rázně a sebevědomě. Jako česká kapela by se mohli pomalu řadit do světového měřítka. Je fakt, že vokál mi chvílemi připomíná Anderse Fridéna od švédských In Flames, nicméně Klimešova barva hlasu do jejich grunge metalu opravdu sedí. Hektický, šílený, zároveň s úžasnou schopností zazpívat čistě vícehlas. Líbí se mi střídání screamu a zpěvu, se kterým si zpěvák opravdu pohrál. Do toho jej doplňují různé kytarové vyhrávky, místy jen třeba samotné bicí s basou, a jako celek to tvoří solidní kombo.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

Jak jsem zmínila hned v prvních slovech, album je dost syrové. Kluci nepoužili žádné šílené electro samply nebo podobné nesmysly, které málokterá kapela dokáže použít tak, aby to znělo skvěle. Ne. Procrastination vsadili na ostrý zvuk kytar, nezkreslenou basu, chladný zpěv a hutné bicí. V dnešní době, kdy se dost moderních kapel snaží do své tvorby nacpat skoro cokoliv, jen aby byli něčím „výjimeční a zajímaví“, je tohle ostrý kopanec, který je právě tímto zajímavý.

Pobavilo mě, že si kapela s nahrávkami nebrala servítky. Po skončení některého ze songů můžete slyšet, že kapela záměrně nechala nahrávání běžet dál, aby šly slyšet jejich poznámky k právě podanému výkonu. Dost mi to připomíná, když se nám podobné kousky staly s naší, již rozpadlou, kapelou. Původně to nebyl záměr, nevěděli jsme, že nahrávání ještě běží, ale nakonec se nám to tak zalíbilo, že jsme si už nahrávku bez zhrzených poznámek na konci nedokázali představit. 

Jestli je nějaký song, který mě zaujal nejvíc, určitě by byla drzost, kdybych neřekla, že můj favorit je „Yellow Jack“. Tady to prostě nejvíc šlape. Od momentu, kdy to jede plynule, až do chvíle, kdy mě probudily sekané kytarové pasáže s atypickými rytmy, které to celé posadily a zhutnily. Filip Ambrož, jakožto bubeník, má můj obdiv, že nemá při této tvorbě zapotřebí mlátit do bicích jako o život, nevyžívá se v žádných kopákových kobercových náletech a je čistě svůj. Kdyby víc bubeníků smýšlelo podobně, kdyby si dali říct, že je kolikrát lepší nahodit jednoduchý rytmus, než aby hráli nějaké zběsilé šílenosti, hned by se v té hudební scéně líp dýchalo. 

Sice jsem psala, že se mi líbí, že kluci vsadili na ostrý zvuk, nicméně mile mě překvapilo, když jsem k závěru alba přeci jen slyšela čistou kytaru. Bylo to jako náhlé probuzení. Probuzení, které si získalo mou pozornost. Song, který se akorát hodí k pozdnímu odpoledni babího léta, kdy slunce stále hřeje do zad, ale i tak cítíte ten příjemný chládek, který vás jinak obklopuje. Úplně si představuju, jak sedím zabalená do velkého svetru s horkým čajem na zahradě a jen si vychutnávám celkovou atmosféru. Díky za tento kousek, je to krásné zakončení (když pomineme zběsilé outro, které mě vážně pobavilo) jinak rázného a silného alba. 

Jestli bych přece jen měla snést nějakou trochu negativnější kritiku, bylo by to na grafické zpracování přebalu CD. Možná je to jen lehká pracovní deformace (grafickým designem se živím), ale objevila jsem pár drobností, které mě okamžitě praštily do očí. Jako takový nejvýraznější příklad bych uvedla zpracování fontu na zadní straně přebalu. Grafik použil sice skvělý font, nicméně je tu menší absence schopnosti použít diakritiku ve fontu, který nepodporuje českou abecedu. Co se týče názvu alba, trochu ho postrádám ve více viditelných částech obalu, jako je například přední strana. Až na tyto drobnosti je jinak přebal zdařilý a k duchu alba se velice hodí.

Takže, na otázku, jestli je pravda, co o sobě tvrdí v biu na svém Bandzone: Ano, kapela Procrastination se opravdu vyhnula „zajetým a totálně ohraným aranžím a riffům.“