Recenze: The Inhibitor – The End is Hear

The Inhibitor je parta mladých kluků z Moravy, přesněji z malého městečka Hranice, a po pěti letech vydali nové, v pořadí druhé album, nesoucí název „The End is Hear“. Už podle samotného názvu bylo zřejmé, že album ponese spíš temnějšího ducha. A skutečně tomu tak je.

Vše to začíná skladbou „Prologue“. Při ní vás opravdu obejme pocit, že konec všeho se skutečně blíží, a vy si připadáte jak na konci post-apokalyptického filmu. Upřímně, jen tak se mi nestane, že by mi hned z prologu vyskočila husí kůže po těle. Můžu tedy s klidem říct, že začátek se klukům podařil na první dobrou.

Oproti klidnému a depresivnímu intru pak ale přišel velký náboj, a sice v podobě songu „Till I’m Alive“. Ano, je sice pravda, že celé album, včetně tohoto songu, nese lehce atmosféru kapely Deathstars (z instrumentální části), ale skvělým vokálům se daří samotné songy vytáhnout z onoho „emo prostředí“ a přidat jim na originalitě. Zmíněný vokál musím, hlavně v tomto songu, pochválit za kreativitu a za míchání vícehlasů. Dokonale to do celého dění zapadlo a přiznám se, že tato skladba se mi líbila ze všech nejvíc a musela jsem si ji pustit hned několikrát po sobě.

Trending

Obscuro Podcast – Viktorie Surmøvá & Heri Joensen

Bohužel, stejně jako má vše své silnější a slabší stránky, u The Inhibitors tomu není jinak. Naproti nejsilnějšímu songu „Till I’m Alive“ se nám tu krčí podle mého nejslabší článek, „Far from Home“. Opět se musím vrátit k vokálu, který mě tentokrát lehce zklamal. Stejně jako instrumenty, které zde jsou spíš tuctové a se zpěvem dávají dohromady lehkou, nepasující disharmonii. Nedokázala jsem si v některých pasážích najít cestu ke spojení instrumentální a zpěvové složky a je to velká škoda, protože kdyby se obě části více doladily, vychytaly se drobné mušky, mohl by tento song být skvělý. 

Jako druhé, takové menší, mínus bych chtěla zmínit jistou, místy až příliš velkou podobnost mezi songy navzájem. Většina z nich (ne všechny!) si jsou tak moc podobné, že by se mohlo stát, že posluchači se to sleje do jedné dlouhé, nikdy nekončící skladby. Bohužel, přistihla jsem se, že se mi tohle opravdu stalo a že jsem chvílemi neudržela plnou pozornost a místy se mi v hlavě přesunuly ony melodie „do pozadí“.

Do třetice, poslední výtka k albu patří skladbě „The Point“. Tento kousek je, pravda, hodně našlapaný. Jako posluchači si budete nevědomky přikyvovat hlavou, podupávat nohou, rukou, zkrátka vším. Má to neuvěřitelný pump. Dokud se nedostanete k refrénu. Tam mi zpěv připadá dost nedoladěný, lehce ujíždí intonace a zní to, jako kdyby ty výšky tahal zpěvák až někde z paty. Osobně bych doporučila se zde držet spíše víc při zemi. Až na tuhle drobnost se ale stále jedná o kvalitní kousek!

Jestli je ale něco, co se mi opravdu líbilo, tak musím zmínit samotnou skladbu, která celé album zakončila. Po šíleném rachotu, místy lehce djentovém pojetí a zběsilých growlech k nám přichází něžné, pomalé a klidné outro. Je to úplný opak všeho, co jste doposud v tomto albu slyšeli, a věřte, že si vychutnáte každý tón. Kytary se uklidní, z velké části je nahradí klavír, zpěv vsadí na čistotu. Při poslechu poslední skladby s názvem „Confession of the Damned“ se vám zatají dech. Osobně jsem si připadala jako v nějakém smutném filmu a vidím sama sebe jako osobu při klasické kýčovité scéně, kdy sedíte ve vlaku a posmutněle pozorujete, jak vše kolem vás utíká. Ano, skutečně je to skvělé zakončení, „konec, který jde slyšet“. Citlivějším z nás možná ukápne slzička. O tohle kluci usilovali a můžu jasně říct, že se jim to povedlo.

K tomu, aby album a jednotlivé songy v něm byly perfektní, vede dlouhá cesta. Byť se jedná o teprve druhé album této mladé kapely, za mě se s tím pánové poprali skvěle. Mušky se najdou, určitě je stále na čem pracovat, ale myslím si, že má kapela hodně dobře našlápnuto a že se naše Morava opravdu nemá za co stydět. Jen tak dál a budu se těšit na další tvorbu!