Je to samozřejmě subjektivní názor každého redaktora, ale pro mě osobně byl rok 2019 hudebně zásadní. Nejen, že jsem v hudbě našel sám sebe a to, co hledám, ale zároveň vyšla spousta opravdu dobrých desek, z nichž hned několik může usilovat o status desky roku.
10.
Tides from Nebula – From Voodoo to Zen
Ať chci nebo ne, „From Voodoo to Zen“ je jedním z mnou nejposlouchanějších alb, které v roce 2019 vyšlo. Prvotní zklamání z dvou vydaných singlů vedlo k obrovskému nadšení při poslechu celého alba. Pak nastal boj s tím, že je to vlastně obyčejné a že to mohlo být mnohem lepší, ale přesto mě deska jaksi hrozně moc baví. Má slabší i silnější místa, ale mnohé momenty opravdu stojí za pozornost.
9.
DOWNFALL OF GAIA – Ethic of Radical Finitude
Depresivní poezie v hudbě. Taková symfonie vnitřního vadnutí podzimních riffů a mrazivých vokálů. Nejživější zvuk kapely, opět velmi dusivý projev.
8.
Mono – Nowhere Now Here
Opět se v případě Mono bavíme o virtuózním post-rocku, který je značně ovlivněn klasickou hudbou. Deska je ale tvrdší, temnější a zlověstnější. Pořád sví, ale v jiném odstínu… v černějším odstínu. Z poslechu mám opakovaně pocity potopy světa, konce všeho… ovšem, je to metafora pro naše nitro? „Nowhere Now Here“ je dost filozofická deska, nutí k přemýšlení.
7.
SKEMER – Benelovance
Mathieu J. Vandekerckhove (Amenra) a zpěvačka a modelka Kim Peers jsou nejen hudebním párem, ale i životním. Jejich debut „Benelovance“ je nakažlivý. Magicky uhrančivý! Nečekejte ale nic podobného jako Amenra, zde vás bude vábit temný darkwave a synthwave s dotekem post-punku.
6.
CHELSEA WOLFE – Birth of Violance
Leč jsem prvně z nového alba této královny temnot tolik nadšený nebyl (líbilo se mi, spíše však jako oddechovka), nakonec „Birth of Violance“ odhalilo černý závoj tajemství a podmanilo si mě svými posmutnělými melodiemi. Je v tom cosi přitažlivého a lákavého. Zkrátka, písně této hudebnice mi neustále hrají v hlavě. Deska je návratem ke kořenům v rámci diskografie, ale je mnohem kompozičně i technicky vyspělejší.
5.
LINGUA IGNOTA – Caligula
Zmučená duše, srdce roztříštěné na milion kousků. Skrze utrpení přišla Lingua Ignota se svým druhým albem „Caligula“, které je jako přehlídka těch nejhorších emocí. Písně jsou nasáklé zoufalstvím, ale i nenávistí a zuřivostí. Hudba, která je postavena zejména na vokálech, není procházkou po růžové zahradě. Ukazuje drsnou a krutou realitu. Upřímnost zde tkví v opravdu bolestných emocích, ale album nezapomíná ani na silné hudební nápady. Je to album s otiskem identity zpěvačky, která určitě není všední a rozhodně nezapadne, stejně tak jako nezapadla v životě. Je jiná, a to platí i pro její hudbu.
4.
Brutus – Nest
Objevem roku 2019 jsou pro mě s jistotou belgičtí Brutus. Zejména jejich nová deska „Nest” je jakýmsi punkem v post-rocku. Nekultivovaností v kultivované hudbě. Že to nejde dohromady? Ale kdeže! Jejich hudba má prostě obrovskou sílu. V jednoduchosti se skrývá nespoutaná vášeň a cit pro obrovský zápal, tak na mě Brutus působí.
3.
LOST IN KIEV – Persona
Malá kapela, která vydává velké desky. Přesně tohle jsem o pařížské naději post-rocku psal v jedné ze svých recenzí. A „Persona“ rozhodně velkou deskou je. Je to závan čerstvého větru, který rozvířil žánrové vody. Jde ještě o post-rock, nebo se zde již bavíme o sci-fi soundtracku? Ne, je to obojí. Propracovaný příběh však přesně odpovídá hudbě, která jej následuje, a to je provedeno strhujícím stylem. Ano, Lost in Kiev rozhodně mají styl.
2.
CULT OF LUNA – A Dawn to Fear
Švédská legenda Cult of Luna se svým novým albem „A Dawn to Fear“ na alternativní scéně vystavěla další obrovský monument, který se majestátně tyčí až k nebesům. „A Dawn to Fear” je mostem mezi životem a smrtí, skrze temná údolí samoty, zmaru a strachu. Roztáhlé kompozice dusí silnou atmosférou, která se line prostorem, stejně tak jako zvukem prostupuje jeden motiv za druhým, a to bez skulin či prázdných míst. Myšlenkově i hudebně mistrovské dílo. Subjektivně tedy korunuji vládce toho tvrdšího post-metalu.
1.
ALCEST – Spiritual Instinct
Čekání bylo dlouhé a plné obav, které byly zcela zcestné. Alcest nahráli něco, co s obrovskou chutí označuji jako umělecké dílo. Je to hluboké, jeho poselství má pro Neigeho důvod, cítím z toho skromnost a pokoru, ale zároveň ono poselství je zde propojeno s hudbou, která je v rámci diskografie v něčem nostalgická a v něčem novátorská, což je naprosto ideální stav. Alcest reflektují skutečné umění, intuitivní a instinktivní. Prostě tady a teď, upřímně a krásně.
