Některé věci jsou těžko zachytitelné slovy, proto mi pro tentokrát dovolte pojmout reportáž poněkud netradičně. Pokud bych se totiž držela zažitých postupů, nedokázala bych ani zdaleka popsat to, co se ve středeční večer v Hybernii odehrálo. Musela bych pouze konstatovat, že proběhl koncert kapely Heilung, jejíž členové jsou oblečeni do historických kostýmů z éry vikingské a starší, zpívají a buší u toho do bubnů (a dalších předmětů), tak to ale ani zdaleka nebylo. Bylo to mnohem víc.
Večer uvedlo supportující galicijské uskupení Sangre de Muergado, folkoví bardi vyprávějící malebné příběhy. Bylo to velmi příjemné uvedení do pohodové atmosféry. Hudba byla poklidná, plná citů a krásných španělských veršů s energickým zakončením, které dávalo tušit, co přijde dál. Nedokáži si představit kapelu, která by tak skvěle doplňovala protiklad v následujících minutách a hodinách večera. Šlo o krásnou ukázku, jak lze uchopit rozdílně jednu a tutéž věc – folkovou hudbu. Sangre de Muergado je folk tak, jak si ho většina lidí představí, nechyběla akustická kytara, příběh a šestice hudebníků přinášejících své pocity. Stačila ale půl hodinka a z krajů zalitých sluncem jsme se přesunuli na mrazivý sever o více jak dva tisíce let zpátky.
První samostatné vystoupení kapely Heilung v ČR byl zážitek, který je nezapomenutelný, ale přesto jaksi neuchopitelný a divák měl pocit, že mu utíká mezi prsty. Oproti první kapele to byl vjem syrový, drsný, a přesto krásný a křehký. Kdo Heilung slyšel alespoň na nahrávce, ví, o čem mluvím. Pro své turné si kapela vyžádala pouze takové prostory, kde diváci musí sedět. Musím říct, že tak učinili oprávněně, síla hudby totiž diváka přitahovala i zatlačovala do opěradla sedačky zároveň. Hudba sama o sobě byla pohlcující, avšak v kombinaci s osvětlením, kostýmy a choreografií se zdálo, jako by člověk překročil hranici času a díval se do doby dávno minulé. A předkové k němu přímo promlouvali… Ze všech stran se hrnul příval slov, zpěvu, skřeků, dunění bubnů, troubení rohů a mnohdy bylo těžké odhadnout, odkud zvuky přicházejí a kdo je vyluzuje. Kakofonie tvořící dokonalou harmonii se díky perfektnímu nazvučení ve vlnách dostala nejen pod kůži, ale ještě daleko hlouběji, a to k duši a všemu prapůvodnímu, přírodnímu, živočišnému, co v sobě neseme… Na pódiu se vlnily křehké ženy, řádili se bojovníci se štíty a kopími. Scéna byla zastřena v mlze, ale z ní vystupovaly i nejmenší detaily. A to vše se stalo bez okolků, přestávek, závěr skončil jen mírnou poklonou. Konec a dál zněl jen zpěv ptáků.
Byl to silný zážitek, půjdu ho dál vstřebávat a nechám doznít zvuk vzdalujících se bubnů.
