Reportáž: Behemoth otevřeli brány do říše ohně

12. ledna se v Praze odehrála pro mnohé akce roku. Do haly Forum Karlín zavítali legendární rouhači Behemoth v rámci tour Ecclesia Diabolica Evropa. S sebou si Poláci přivezli klasiku atmosferického black metalu Wolves in the Throne Room a švédské ranaře At The Gates, tedy veličiny, které měly samy o sobě potenciál nalákat další fanoušky.

Náš příjezd byl načasován ideálně tak, že jsme stihli první vystupující i přes děsivou frontu, linoucí se jako dav duší pochodujících do útrob pekelných. Potvrzení akreditace bylo poměrně chaotické, právě proto, že jsem neměl tušení o chodu věcí na Forum Karlín, nakonec mě však můj boj bavil a vše dopadlo tak, jak mělo.

Prvními vystupujícími byli Wolves in the Throne Room z Ameriky. Kapela, již sleduji poměrně dlouho, ale po dlouhý čas jsem je neposlouchal. Wolves in the Throne Room patří mezi zásadní ikony atmosferického black metalu, což ve Foru Karlín potvrdili. Leč s první písní nebyl ideální zvuk, jemuž tvořily vrásky nepříjemně vytažené kytary a do zadní části sálu doléhající plochost (možná za to mohla absence baskytary), s druhou skladbou se zvuk spravil a kapela vytvořila kouzelně snovou uvolňující atmosféru, tvořenou až pohádkově melodickými linkami tří kytar a závojem snovosti kláves. Wolves in the Throne Room střídali rychlejší skladby s melodičtějšími, přesto dokázali utvořit ucelenou atmosferickou clonu, jejíž kouzlo dokreslovalo osvětlení s dýmem. Američané měli docela solidní odezvu, leč ne každému sedli. Zahráli půlhodinový set věnovaný aktuální tvorbě s rozšířenou sestavou, pro někoho plus, mně se set zamlouval.

Melodický death metal, stejně jako death metal celkově, mě nebaví a nevyhledávám jej. Proto jsem Švédy bral spíše jako hudební aspekt, jenž mě bude zdržovat. Nakonec jsem však musel uznat, že At The Gates jsou skvělí muzikanti, kteří umí hrát. Není se čemu divit, jde o zkušené borce. Spíše než melodický death, mi kapela zněla jako melodický thrash s hardcorovými vlivy, a zejména tyto údernosti se mi zamlouvaly. Právě do jejich rytmů skvěle pasoval uštěkaný vokál Tomase Lindberga. Poslouchat to nemusím, ale proti kapele říci snad nic špatného nemohu.

Za znění dětských sborů z intra aktuální řadovky „I Loved You at Your Darkest“, po dlouhých přípravách ceremonie oslavující temnotu, na pódiu stanuli samotní Behemoth. Vnitřní dohady o tom, zda je to jen prvoplánová komerce a show, nebo opravdová upřímnost a pravost, sice u mě byla přítomna, avšak síla projevu Poláků ve mě tyto myšlenky spálila na černočerný popel. Jedno se totiž Behemoth nechat musí – jsou to mistrovští hráči, jsou naprosto profesionální ve všech směrech, což potvrdil zvuk, který byl bombastický, leč ze začátku nebyl úplně na jedničku (neslyšitelné kytary) a propracovanost celého vizuálu okolo.

Zejména Inferno za bicími upoutával moji pozornost. Hra tohoto mistra v oboru působila, jako by do mě parta rarachů bušila kladivy. Naprosto sebejisté a zkušené mistrovství, technicky absolutně dokonalé, plus zvuk bicích byl opravdovou lahůdkou. Z celého koncertu sálala vášeň, odhodlání a spalující energie, zejména to platilo o Nergalovi, který do svého vystupování dával tolik energie, až mi přišlo obdivuhodné, že po tolika letech intenzivního hraní, jí v sobě stále tolik skrývá, přitom však působil přátelsky a lidsky. Skvělý byl i setlist, který obsahoval hitovky z aktuální řadovky (jako „Ecclesia Diabolica Catholica“), která byla se závěrečnou gradací naprosto uhrančivá, tak i z „The Satanist“ („Blow Your Trumpets Gabriel“). Po výměně kytar přišla řada na deathovou řezničinu z éry „Demigod“ a blackové začátky z období „Satanica“, což působilo prasácky zahuhlaně a surově, protože tímto se moje oblíbená éra Behemoth vyznačovala, a velmi mě to potěšilo.

Nejvíce potěšující pro mě bylo zařazení skladby „Ov Fire and the Void“ z desky „Evangelion“, která platí za mé stále nejoblíbenější album. Drtivé Infernovy bicí lámaly kolena masivními kopáky a riffy tvořily démonickou stěnu, přes níž nemělo možnost proniknout žádné světlo z nebes, žádná pokrytecká naděje a dobro. Stínání hlav věřícím ovcím jdoucím na porážku. Zakončení setlistu patřilo samotnému Luciferovi, v němž si Behemoth pozměnili image a odehráli jednu z nejzlověstnějších skladeb, jakou se mohou pyšnit. Velmi silný byl konec, kdy post frontmana zaujmul Orion s maskou připomínající orlí hlavu, a za ním byl chrlen dým obklopený nažloutlým osvětlením. Majestátní, až oslavné zakončení, které bylo dovršeno členy útvaru bubnujícími do ručních bubnů.

Jediné, co mě iritovalo, byl blikající trojúhelník s projekcí, který ve mně vyvolával dojem satanistické diskotéky. Celkově už mi podobné divadlo nic moc neříká, ale u Behemoth jde i tak o působivý vizuál, nad kterým jsem musel smeknout. Především poměrně agresivní, rychle proudící dým ve tvaru obrácených křížů mě uchvacoval, stejně jako chrlené ohně. Po samotném rituálu jsem byl zmatený tím, zda to mám kapele věřit či nikoliv. Na jedné straně skupina, která si svůj úspěch zaslouží, na druhé straně kapela, která začíná působit podbízivě, trendově (chorály na aktuální desce a chytlavější výraz), což si odporuje s mým vnímáním hudby. Tak či onak, nelze popřít, že své řemeslo Behemoth ovládají znamenitě a jsou to profíci se vším všudy, což se podepisuje také na samotných skladbách, které jsou podány o to grandiózněji.

Wolves in the Throne Room vytvořili podmanivou kouzelnou atmosféru, přičemž koncert na mě působil naprosto uvolňujícím, kosmicky plujícím dojmem, kdy jsem si připadal jako v nějaké temné pohádce, chytajíc smysly jak nádherné snové kytarové harmonie hladící mě po duši, tak i pohlcující klávesy, tvořící jiný svět v tom, v němž jsme se nacházeli. At The Gates nejsou mým šálkem kávy, avšak dokázali i přes mou nechuť zabavit hezkým a zkušeným ovládáním svých nástrojů. Behemoth otevřeli brány do říše ohně, vypustili pekelné zlo pochodující do války proti nebesům s mocným zvukem, energickým výstupem a epickou show, která na mě byla místy už příliš diskotéková, avšak atmosféru určitými prvky dokreslovala účinně. Behemoth jsou na svém vrcholu a dokázali, že mají sílu přinášet destrukci všemu svatému. Jen si Poláky rád představuji s osekanějším vizuálem, více surové, nedostupné. Nic to nemění na faktu, že jsem odcházel uspokojen.