Recenze: Drearyym – Precursions

Občas člověk píše recenzi, protože ho někdo požádal. Občas píše recenzi, protože se zavázal, občas píše, protože už dlouho nic nenapsal. A občas, ale to se stává málokdy, napíše recenzi, protože má pocit, že když někomu nesdělí, jak je nadšený, něco v něm detonuje. Abych nedetonovala a nezaneřádila si celý byt kousky svých orgánů, raději napíšu recenzi.

Drearyym není jen dost mladá kapela, založená v roce 2014, která vydala svoje první dlouhohrající album. Drearyym, ať už se to jejich zatracené jméno vyslovuje jakkoli, je skvělá kapela. Je to objev. Je to parádní hudba, která vám rozšíří zorničky a bude lechtat vaše bubínky. Sakra, připadám si jako prodavač vysavačů, ale nemůžu si pomoct. Takový zásah jsem dostala jen jedinkrát, a to od nováčka Marianas Rest v minulém roce. Marianas potvrdili své kvality a vyráží na turné s Dark Tranquility. Drearyym jsou natolik výjimeční a skvělí, že si dovolím prorokovat jim slávu, štěstí… no, bohatství se Spotify asi nedosáhnou, ale snad alespoň pár vzdychajících fanynek zažijí.

Tahle kapela, tvořená pěti mladými hudebníky z města Lempäälä (dobře, město jsem si mohla odpustit, já vím, že se to nedá vyslovit, pokud v sobě nemáte pár panáků vodky), je od roku 2014, kdy vznikla, velice aktivní. Za kratičkou dobu svého trvání kapela nahrála jedno demo, tři singly a dvě EP, což je nebývalý počet. „Precursions“ je první dlouhohrající nahrávka a díky možnosti srovnání s předchozími pokusy je to album, které stojí o několik tříd výš než předchozí záležitosti. Vidím a hlavně slyším poprvé někoho, kdo udělal tak velký skok v kvalitě instrumentace během dvou let. První album je velmi výjimečné a zní natolik zrale, že jsem se posadila na zadek.

Jakou hudbu tvoří Drearyym? Jde o melodeath, který by se dal přirovnat k epičtějším Frosttide nebo Brymir nebo i Wintersun, najdete v tom gotické i symfonické prvky. Oproti jiným kapelám stejného žánru se totiž většina skladeb opírá o klávesy. A o jaké klávesy! Nechci znít jako heretik, kterému nasadí na hlavu „potupnó micnu“ a zapálí ho na hranici pro takové tvrzení, ale schovaná za monitorem mohu tiše vykřiknout: „Zapomeňte na Tuomase Holopainena, je tu nová generace. Je tu Eero Ahonen!“

Výborně, nikdo sirkami nechrastí a já mohu o něco hlasitěji říct, že země tisíců jezer porodila úžasného muzikanta, který se rodí jednou za… no, kdyže se narodil Holopainen…pár let a kus k tomu. Tenhle klávesák má kvality, které budou růst. Jestli se jednou nerozhodne vytvářet tuny kýče a zůstane u toho, co dělá, pak by mohl naplnit stadióny.

Díky němu je hudba opravdu víc symfonická, ale protože já si rozhodně nepotrpím na symfonické výjevy v metalu a obvykle u nich dělám ošklivé grimasy, musím zdůraznit, jde jen o symfonické prvky… dokonce spíš prvky, které spíš připomenou atmosférický black metal než symfonický orchestr.

V albu nezanikají ani překvapivě dobré kytary, v akustických partech naprosto lyrické, dost uhlazené, s důrazem na vynikající melodičnost, spíše mírné, s elegantními riffy. Žádná divočina, ale zároveň nic pro snící slečny v růžovém. Těm by se možná ani nelíbilo, že hlavní vokalista nezpívá jako Tony Kakko nebo Marco Hietala. Leevi Kuunila zní naprosto noblesně i v plném hutném growlu, který by mohl otřást barákem, i ve štěkajícím screamu. Podle hlasu jsem si myslela, že v Drearyym zpívá čtyřicátník s postavou obra. Nečekala bych okrasného prince ze severských pohádek, který by mohl s úspěchem hrát Zlatovlásku. Další talent. Žádná princezna. Tenhle hlas mu požehnala Tuonela.

Kimmo Kylä-Laaso je kytaristou téhle nadané pětice. Dost výrazné a kupodivu občas i velmi příjemně agresivní bicí zajišťuje Mika Ilkka. Basista Aleksi Tossavainen uzavírá výčet hudebníků.

Album „Precursions“ má zvukově koncepční charakter, skladby jsou velmi provázané a homogenní, přesto je každá jiná. Od soudtrackových motivů k jasně písňové formě nebo instrumentálnímu experimentu, tak by se dala hudba charakterizovat. Jsou tu velké, monumentální nájezdy, ale díky velice chytrým hudebním nápadům většinou nedopadnou jako stokrát slyšené klišé. Právě chytrost, s jakou Drearyym skládají, z nich dělá poslechově nezvyklou  a mimořádnou kapelu.

Nejprve jsem se lekla, když ve skladbě „Hunter’s Tale“ vsadili trochu prvoplánově na ženský vokál, doplňující mužský part. Jsem na takové věci citlivá a mám tendenci je shodit, protože tohle obvyklé spojení je až příliš nasnadě, ovšem zase tu platí uměřenost. Ženský vokál nás neničí výlety do operního světa a zní skvěle. Ostatně Sara Strömmer, o které jsem psala v souvislosti s nadprůměrnou kapelou End of Aeon, je v dnešní době jedním z nejlepších finských metalových hlasů a její hvězda na domácí scéně prudce stoupá.

Druhá dáma, Mira Mäkinen, je pro mě zatím velkou neznámou, ale platí pro ni to, co pro Saru. Je výborná a profesionální.

Šest skladeb nového alba je velkým překvapením nového roku. Určitě to je překvapení pro ty, kdo sledují finskou metalovou scénu, dokonce i pro ty, kdo slyšeli předchozí nahrávky Drearyym. Jsem natolik mile překvapená, zaujatá a oslněná, že jsem se rozhodla k vysokému hodnocení.

Velice ráda doporučuji k poslechu, protože o téhle sestavě určitě ještě uslyšíme. Věřím, že tak brilantní hudebníci se neztratí.

 

Drearyym – Precursions

full-length

země původu: Finsko

vydavatelství: Music Kickup

rok: 2017

images: Drearyym

 

Drearyym - Precursions

9.8

Skladby

9.5/10

Originalita

10.0/10

Produkce

9.5/10

Zpěv

10.0/10

Instrumentální složka

10.0/10

Podobné články

Recenze: Drearyym – Precursions

About The Author
- - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

1
Komentujte

avatar
1 Vlákno komentářů
0 Odpovědi ve vlákneš
0 Odběratelé
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Autoři komentářů
Poslední autoři komentářů

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Odběr  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
trackback

[…] Recenze: Drearyym – Precursions […]