Udělala jsem výlet do Rakouska, abych se trochu seznámila s tamní hudební scénou – 16. 9. se totiž ve Vídni konal Wave Breaker Festival, benefiční koncert pro Sea Shepherd ke 40 letům jejich existence. Sea Shepherd jsou mezinárodní nezisková organizace na ochranu moří a oceánů, a pokud vás zajímají jejich aktivity, můžete si zde přečíst náš rozhovor s Reinhardem Grablerem, rakouským ředitelem Sea Shepherd.
Na programu večera bylo 5 kapel převážně corového ražení – We Blame the Empire, Counterweight a Vinegar Hill, jako kapely oficiálně podporující Sea Shepherd, a Call the Mothership a Dreaded Downfall, jako lokální speciální hosté.
V 18:00 se otevřely dveře klubu Viper Room v centru Vídně a do klubu přicházeli první návštěvníci. Viper Room je malý klub, který by se velikostí dal přirovnat zhruba k Nové Chmelnici, s velmi příjemnou atmosférou, hezkým prostředím, a jak se zanedlouho ukázalo, i výbornou akustikou. Samozřejmě nechyběl bar, takže mezi koncerty jste se mohli pěkně uvelebit a nasbírat energii na další číslo.
Předem jsem znala jen We Blame the Empire, a tak jsem nevěděla, jaké překvapení mi rakouská scéna přinese.
V 18:30 spustili Counterweight. Banda hrající velmi, velmi dobrý metalcore s charismatickým frontmanem… Jejich nasazení bylo až neuvěřitelné a byla velká škoda, že v tu dobu byl klub ještě poloprázdný, ti, kdo tam nebyli, o hodně přišli. Úděl první kapely je vždy velmi nevděčný, ale poprali se s tím obstojně a do svého vystoupení dali doslova vše.
Po přeházení nástrojů a zvukové zkoušce je na pódiu vystřídali Vinegar Hill. Modern melodic metalová kapela, která se na hudební scéně pohybuje už 10 let a na jejich hudbě je to znát. Syrový zvuk kytar a pořádná dávka growlu neúprosně doléhaly na ty, co stáli pod pódiem, zároveň ale nebyla opomenuta ani melodičnost.
A pak konečně přišla kapela, na kterou jsem se z večera těšila nejvíce. We Blame the Empire je mladá metalcorová smečka, která tento rok vydala své první full-length album s názvem „These Waves Won´t Také Me“. Koncert začal promítáním jejich klipu ke skladbě „Broken Home“, který byl vytvořen pro Sea Shepherd. Po emotivním začátku, který byl odměněn velkým potleskem, spustili a jejich vystoupení uplynulo až moc rychle. Jejich melodický vzuk, breakdowny a lehce groovové prvky se skvěle poslouchají jak na nahrávce, tak naživo.
Následující Dreaded Downfall mě z celého večera bavili nejméně. Jejich styl by se dal označit za post hardcore, což by mi samo o sobě nevadilo, ale celkově to nebyl můj šálek čaje. Nepovedlo se mi dostatečně se do jejich hudby vcítit a užít si ji.
Když Dreaded Downfall opustili pódium, přišel čas na proslov o Sea Shepherd. Se svou znalostí německého jazyka si netroufnu na popis, o čem všem byla řeč. Myslím ale, že když řeknu, že to byl silný zážitek, popíše to vše. Pokud se sejde skupina lidí, kteří bojují za stejnou věc a nic je nezastaví, je to něco nezapomenutelného.
Poslední slovo večera patřilo kapele Call the Mothership. Ani tuhle kapelu jsem neznala a byla to velká chyba. Tihle chlapíci hrají takzvaný „earthcore“ a hrají ho zatraceně dobře. Pro přiblížení, co si pod tímto pojmem představit – jde o něco mezi deathcorem a hardocrem s djentem. Nejlépe by šli přirovnat k Born of Osiris. Navíc se o vokály starali hned dva zpěváci a hudbě to tak dalo neskutečnou sílu. Celková atmosféra byla umocněna futuristicko-post-apokalyptickými kostýmy, které v tomto případě působily opravdu dobře.
Závěrem už snad stačí jen říct, že to byl skutečně nezapomenutelný zážitek, na který budu vzpomínat ještě dlouho. Nebyly to jen skvělé koncerty se skvělou hudbou, ale oslava věci, která má svůj význam a své poselství.
zdroj náhledového obrázku: https://www.facebook.com/events/1270040946427023/?acontext=%7B%22ref%22%3A%22106%22%2C%22action_history%22%3A%22null%22%7D
