Ve Finsku napadl sníh. U nás padá listí, déšť a občas nám okny zalomcuje vichřice. Finský koutek se dostal do mírné podzimní deprese, kterou léčí hudbou, rumem a čajem. Samozřejmě nebudeme sedět jen doma a zírat na sychravou temnotu za oknem, protože redaktory čeká pár pěkných finských zážitků. Ten první přijde 10. listopadu, kdy v Music Clubu Jižák zahřímají melodeathoví Callidice. Chlapci se jedou do Prahy ohřát, protože Jyväskylä, odkud pocházejí je přeci jen trochu moc na severu. A podle všeho se hodně těší na české fanoušky, protože už slyšeli, že máme nejlepší pivo a vynikající metalové publikum. Takže neváhejte a přijďte si poslechnout něco nepříliš známého, ale skvělého. Ostatně právě Callidice si vybrali Wolfheart pro svůj velký koncert ve Finsku, a to by měla být známka kvality. A jestli nestihnete tuhle zajímavou kapelu v Praze, druhý den se za ní můžete vydat do Brna!
Za tři dny poté, co Callidice opustí naše hranice, přijedou známější a proslavenější tváře. Omnium Gatherum a Stam1na, to je hodně slavná dvojice jmen. A aby nebyli Finové v tak velké přesile, doplní je Skalmöld. Tihle islandští hudební mágové tu mají dost fanoušků a vanutí severské brízy bude určitě ve Futuru hodně příjemné všem milovníkům sněžných oblastí.
Tak. Doušek čaje s rumem a nějaká finská muzika. O tu ve Finském koutku nemáme nikdy nouzi, severské labely nás jsou schopné zasypávat lavinami příjemna a my nestíháme tvořit recenze. Co se tedy událo v zemi tisíců jezer v jejím metalovém průmyslu nového? Třeba Timo Rautiainen a jeho Trio Niskalauaus vydal desku „Lauluja Suomesta“. Kdo je Timo Rautiainen? Tady neznámý postarší chlapík, který vypadá jako neoblíbený soused. Ve Finsku je to ale kult. Tahle syrová, vpravdě finská záležitost budí občas vášně, to když zní až příliš nacionalisticky, ale Timo má trochu jiný rozměr, než legrační trpaslíci typu Ortel u nás. Kromě své hrdosti na finský jazyk a na svou zemi Timo uvažuje v textech songů i o globálním oteplování, přírodě, osudu člověka, smrti, přátelství a hlubinách duše. To všechno umí podtrhnout hodně přímou, neelegantní a silovou hudbou. Timo je zamračený soused, který vypadá, že by vám byl schopen zastřelit psa, pokud by moc štěkal, ale ve skutečnosti je to jiný typ osobnosti, spojující v sobě to, co je pro Finy typické. Je maskulinní, ale potrpí si na něhu, řve, ale potrpí si na silně prožívanou melancholii, je to medvěd, ale tahle ikonická šelma umí být neuvěřitelně krotká. Kalevala jednadvacátého století v podobě rozzlobeného muže vyprávějícího příběhy, to je určitě zajímavý tip i pro ty, kdo si neužijí jeho texty. Protože hudba samotná, těžká, okleštěná od ozdob, přímá a sychravá stejně, jako tenhle podzim k čaji s rumem sedí dokonale.
Pokud vás neokouzlí Timo, zkuste jiného solitéra. Finové mají velkou řádku šikovných multiinstrumentalistů a jedním z nich je třeba Jarno Salo. Rodák z malebného Turku si hraje s elektronikou a když se nudí, vydá nové album. To poslední, pojmenované „Tech Garden“ si můžete najít na Bandcampu a rozhodně není marné si ho poslechnout. Je to doporučení pro ty nejdivnější z nás, co si dovolí ujíždět na neprofláknutých, neobjevených a neznámých projektech.
https://jarnosalo.bandcamp.com/album/tech-garden
Kdo tak úplně netíhne k muzikantům, kteří se živí aplikovanou vědou, může sáhnout do nabídky Inverse Records a poslechnout si třeba nové EP od Wolfhorde. Folk blackoví tvůrci z Keuruu jsou na metalové scéně už nějakých sedmnáct let, takže nejsou zase až tak moc neznámí. V minulém roce potěšili fanoušky albem „Towards the Gates of North“ a tenhle rok si střihli tři skladby vydané pod souhrnným názvem „The Great Old Ones“. A jak název napovídá, nejde o původní tvorbu Wolfhorde, ale o poctu velkým třem kapelám, známým daleko za hranicemi Finska. Pokud máte rádi Moonsorrow Finntroll a Amorphis, zkuste si je poslechnout v podání folk blackové kapely. Album sice vyjde až 1.prosince, ale při poslechu předchozího alba se alespoň můžete zatraceně těšit…a dát si další doušek čaje s rumem.
