Architects – For Those That Wish To Exist: Popík, který obklopují blednoucí ruiny starých Architects?

0

Zdá se, že hned z kraje nového roku svítá potěšení v podobě povánoční nadílky od britských Architects. Zrodilo se totiž jejich deváté studiové album “For Those That Wish To Exist” a neskutečné se stává skutečným. A to doslova. Pokud nevěříte na zázraky, možná byste měli začít. Mějte však na paměti, že ne vždy musíte být překvapeni příjemně. Záleží na úhlu pohledu.

Těžké pocity požírající poslední zbytky naděje, úzkost, točité agresivní riffy doprovázené temnou atmosferikou kláves, zničující breakdowny, emotivní vokály spalující vaše maso…Tak na to zapomeňte, období minulé je navždy vymazáno z tohoto časoprostoru, stejně jako staré obrázky kapely na jejich Instagramu, a začíná nová, více odlehčená jízda. 

Když zazněly počáteční tóny čerstvého válu, moje obrovské nadšení a víra v to, že tohle bude jeden z nejlepších dnů v roce, se měnily v tupé zírání na zeď a začínající žaludeční nevolnost. Byla jsem připravena skákat a brečet štěstím, ale místo toho se mi do uší linul jakýsi mix britského rock-popu a měkkého, snad i místy generického metalcoru. Ano, mým prvním dojmem bylo naprosté zděšení. Musím zdůraznit, že jsem nikdy nebyla jedním z metalových elitistů, který by kapely odsuzoval za změnu zvuku, ale v případě Architects to zabolelo. Ono sice bylo jasné už z vydaných singlů, že to nebudou staří dobří kluci z Brightonu, ale člověk si ve svém metalcorovém srdci uchovával ždibíčky naděje až do konce.

Architects nasáli svěží životní energii do plic a na své krkolomné cestě si vybírají zbrusu nový chodníček, na kterém budou zanechávat své další hudební stopy. Na této stezce to všude voní jiným postojem k hudbě a již zde není moc prostoru vracet se zpět k předešlým letem. Je nejspíše zakázáno otáčet se do minulosti, protože to, co bylo, přece už není. Kapela nyní sází na čistější, až úplně čisté melodické vokály, které spolu s elektronikou vytvářejí zasněnou, filmovou a industriální atmosféru se směsicí jednoduchých riffů. Deska je chytlavá a plná hezky znějících melodií. Pokud dovolíte, dokáže vás to unést do jiných a zajímavých vesmírů, akorát musíte tak trochu zapomenout, že posloucháte Architects. Jakmile tento fakt vejde do vašeho vědomí, přichází vnitřní rozpor, s nímž je poněkud těžké se vyrovnat. Někteří dlouholetí fanoušci se mohou cítit, jako by dostali obrovskou facku a kapela se jim vysmívala do obličeje. Avšak i přes tento nový a pro někoho těžko stravitelný háv vysvítají na povrch občas vzpomínky na staré časy. Na ty Architects, kteří kdysi svým jedinečným zvukem udali metalcoru nový, nepoznaný směr, a strhli tak na sebe  velkou dávku pozornosti, aby se během pár let stali největší kapelou na scéně. A to společně s temným pozadím nasáklým odérem smrti a mnohými hodnotami, jež s sebou kapela nesla.

Srdce této smečky bohužel již není mezi námi a jeho riffy nyní zní v nekonečnosti Vesmíru. ”For Those That Wish To Exist”  je tak prvním albem, jenž v sobě nenese ani sebemenší Tomův otisk, kromě pár odkazů na starší texty. Je proto logické, že celá mašinerie se přeměnila na cosi jiného. Ale ta esence, to něco, co s nimi fanoušky tak silně spojovalo, je v nich pořád, akorát to prošlo jakousi metamorfózou. Důkazem budiž skladba “Discourse Is Dead”, která by bez váhání mohla být zařazena na “All Our Gods Have Abandoned Us”. Úderný metalcore plný emocí a kláves burcující k divokému pohybu. Domnívám se, že kapela se staré cesty ale držet nechce. Svědčí o tom i mnohá vyjádření Sama Cartera, který například v rozhovoru zmínil, že fanoušci  chtějí slyšet jen hluk, ale vůbec se nespojí s texty. Myslím, že tohle pravda úplně není, když si člověk vzpomene na koncertech na stovky lidí zpívajících texty. Koneckonců zpěvák se na twitteru vyjádřil i k tomu, že nemá rád svoje ikonické “blegh”. Je to opravdu tak, není tam ani jedno “blegh”! Ve skutečnosti je posluchač rád, když uslyší Samovy lahodící screamy, díky nimž se zařadil na hodně vysoký post v žebříčku vokalistů.

Také mám pocit, že hrát nadále “Tomovu hudbu” či její napodobeninu, je pro kapelu tak psychicky vyčerpávající, že jejich další cesta by pro ně už nebyla snesitelná, což je po prožitých traumatech, kdy kapela musela chodit na psychoterapie, pochopitelné. A co si budeme povídat, člověk se musí někdy vzchopit a spálit všechny mosty… Kluci jsou aktuálně ze svého nového opusu nadšeni, oplývají a září štěstím. Z pozice fanouška musím říci, že je hezké je vidět se zase po pár letech usmívat se a mít radost z něčeho, co stvořili. Zpočátku však pro mě bylo těžké se s některými songy spojit a cítit emoce, které jsem zažívala na předchozích albech. Zlom přišel až s melancholickou a emotivní “Dead Butterflies” a již zmíněnou “Discourse is Dead”. Poté jsem pochopila, že je potřeba se otevřít a z hlavy vymazat veškeré předsudky a soudy. Nakonec, i pod tím návalem nečekaných zvuků a tónů najdete zbytky starých Architects, které tam opravdu jsou, a začnete si užívat poznávání dalších rozměrů u kapely, která možná už dosáhla svého vrcholu, a proto hledá způsoby a cesty, jak jít dál i za cenu toho, že ztratí kus sama sebe.  Pomalu, ale jistě jsem se začala prokopávat k roztodivnému a barvitému jádru tohoto počinu. Dalo by se to přirovnat k fantaskní jízdě na horské dráze, která nemá jasně danou kolejnici. Jednou se vám zdá, že tohle místo na trati znáte, alespoň jste už podobným úsekem projížděli někde jinde, v tom se před vámi otevře černá díra a vy se ocitnete v úplně jiné realitě. 

Konceptem se Architects vracejí k tématu, kterého se dosti dotýkali skoro na všech albech. Hovoří se o trpící planetě, která je drancována nikdy nepoučitelným lidským druhem, a neutuchající potřebě s tím něco dělat. Kříží se zde pozitivní vize budoucnosti a naděje s tíhou konečné porážky. Díky lehkosti a nadnesenosti, které z nahrávky vyvěrají každým coulem, se před vámi může nečekaně otevřít příjemná apokalyptická exkurze do zkomírajícího světa.

Víte, tohle album si pustím jednoho pozdního letního odpoledne, kdy mě slábnoucí zlatavé paprsky budou hladit po tváři a mou bytost bude zalévat hřející nostalgie. Ten okamžik, kdy v nitru cítíte pevně zakotvenou radost a chcete v tomto stavu setrvat co nejdéle… A možná o tom celé nové album je: pro ty, kteří chtějí prostě jenom být. Být oproštěni od starostí, cítit určitou lehkost bytí a naději. Vědět, že vše staré jednou odejde, vše špatné skončí, a umět rozpoznat, kdy je správné obejmout změnu a kráčet ruku v ruce s ní. Tak, jako to nejspíše zjistili i Architects. A ty buď půjdeš s proudem nebo vystoupíš…

Oblíbené skladby: Giving Blood, Demi God, Libertine, Goliath, Animals, Discourse Is Dead, Dead Butterflies

Datum vydání: 26. února 2021

Label: Epitaph Records

Tracklist:

  1. Do You Dream Of Armageddon?
  2. Black Lungs
  3. Giving Blood
  4. Discourse Is Dead
  5. Dead Butterflies
  6. An Ordinary Extinction
  7. Impermanence
  8. Flight Without Feathers
  9. Little Wonder
  10. Animals
  11. Libertine
  12. Goliath
  13. Demi God
  14. Meteor
  15. Dying Is Absolutely Safe

Instagram

Facebook

7.6 Awesome
  • Skladby 8
  • Instrumentální složka 8
  • Vokály 8
  • Produkce 9
  • Originalita 5
  • User Ratings (1 Votes) 6

O autorovi

Metalcore & Black Metal <3

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x