Metalová opera (nebo spíše muzikál?) Avantasia přijela po delší prodlevě do Prahy a s sebou přivezla vskutku pozoruhodnou show. Jaký byl koncert velkolepého uskupení v čele s hvězdnými jmény jako Tobias Sammet, Michael Kiske a Jørn Lande?
Jak už bývá ve Foru zvykem, koncert začíná na minutu přesně intrem z filmu 2001: Vesmírná odyssea a za burácejícího potlesku fanoušků se objevuje kompletní instrumentální sekce v zádech s Amandou Somerville a Herbiem Langhansem. První uhození do strun, první úder do činelů a koncert je zahájen. Počáteční tóny jasně naznačují singl poslední desky Mystery of a Blood Red Rose a na pódium přichází samotný principál Tobias Sammet. Mistr je u nás velice oblíben a dav to dává již od počátku znát. Jako druhá skladba zaznívá Ghostlights. Pilotní roli zde hraje další miláček českého publika Michael Kiske. Podle odkašlávání jde znát, že se necítí úplně ve své kůži, a to se bohužel projevuje i na jeho vokálním projevu. Většinu partů ale zvládá s přehledem a až na občasná zakolísání jeho hlas tvorbu Avantasie prozáří. Při další Invoke the Machine se zjevuje Ronnie Atkins, který svým chraplákem opět posouvá zvuk kapely jinam a k Sammetovi a Kiskemu tvoří pěkný kontrast. Škoda, že zvukaři v jeho případě neodvádějí zrovna nejlepší práci a pěvecká linka se často utápí ve směsi dunivého kopáku a chřestění činelů. Právě onen zvuk se ukazuje jako nejslabší stránka večera. Zpěváci jsou velmi nevyvážení, Tobias moc nahlas, Ronnie příliš potichu a zbytek velmi kolísá. Kytary jsou čitelné pouze v sólech a klávesy s basou by někdy nenašel ani Sherlock Holmes. Nicméně po několikaminutové honbě za lepším zvukem a průchody halou se podaří najít místo, kde se zvuk stává čitelným a i zvukaři svůj projev konečně začínají kultivovat.
Čtvrtá v pořadí – Unchain the Light – je taktéž novinkou, která využívá všechny prozatím představené zpěváky. Jako další osobnost za mikrofonem se ukazuje Bob Catley se skladbami A Restless Heart, Obsidian Skies a The Great Mystery. Zpívá dobře, nicméně jeho spíše rockový projev je konceptuálně poněkud diskutabilní. Svou práci však jinak zvládá skvěle. Následující The Scarecrow je jednou z nejoblíbenějších skladeb kapely vůbec. Ačkoliv se Tobias ve středech místy trápí, vše naštěstí zachraňuje naprosto bezchybný Jørn Lande. Jørn na pódiu zůstává a přichází další novinka Lucifer. V The Watchmaker’s Dream dostává prostor za mikrofonem jeden z kytaristů Oliver Hartmann a dokazuje, že jeho umění zpívat je stejně dobré jako jeho hra na nástroj. Poslední ze zpěváků, Eric Martin, se na pódiu ukazuje až při What’s Left On Me. Eric je Američan každým coulem a jde to znát v jeho angličtině, pódiovém vystupování i smyslu pro show, a v Avantasii působí jako zajímavá vzpruha. Následující The Wicked Symphony patří k vrcholům koncertu a poprvé se zde ukazují téměř všichni zpěváci najednou.
Zpět k novému albu nás však vrací oblíbená Draconian Love, kde se hlavní role ujímá doposud doprovodný zpěvák Herbie Langhans. Ačkoliv se občas intonačně hledá, disponuje natolik zajímavou barvou hlasu, že mu obecenstvo rádo drobné nevyváženosti toleruje. Pohádková Farewell, doprovázená lesem zvednutých rukou, dává poprvé naplno vyniknout skvěle zpívající Amandě Somerville a ukazuje, že nejstarší tvorba má stále neskutečnou sílu. Po tomto zpomalení následuje Stargazers, která dav opět skvěle rozproudí. Shelter From the Rain a The Story Ain’t Over podtrhují osvěžující vokál Boba Catleye, který v kombinaci s hlasem Kiskeho působí pozoruhodně. Let The Storm Descent Upon You je skladba, jež má v sobě energii. Bohužel zvukaři se zde opět ztrácí a výsledek zní poněkud neidentifikovatelně.
Koncert se začíná blížit do finále a díla Promised Land a Reach Out the Light sklízí mohutný úspěch. Stejně je tomu i při hitu Avantasia, při kterém zpěváky doprovází i několikatisícový sbor fanoušků. Twisted Mind platí dlouhodobě za jednu z nejlepších skladeb a podle atmosféry v davu její oblíbenost rozhodně neupadá. Přichází „naoko“ poslední kousek Dying For an Angel a kapela se loučí. Očekávaný přídavek na sebe nenechává dlouho čekat a podle očekávání zaznívá Lost in Space i Sign of a Cross s představovačkou a závěrečnou sborově zazpívanou The Seven Angels, při které si všichni mohou vychutnat kompletní sestavu pohromadě.
Koncert Avantasie překvapil krásnou úpravou pódia, neskutečným výkonem Amandy Somerville a Jørna Landeho. Kapela předvedla poutavou show, obohacenou o vtípky, útok na Tobiase zuřivým plyšovým tygrem a romantickým pokleknutím Michaela Kiskeho předávajícím růži Tobiasovi. Jediným vážnějším nedostatkem byl značně nevyvážený zvuk v celé hale. A ačkoliv show nebyla bezchybná (což se u živého vystoupení takového rozsahu nedá ani očekávat), Avantasia lidi prostě baví!
Super report.. klobouk dolů.