Bude to znít neuvěřitelně, ale letos je to poprvé, co jsem se na Brutal Assault objevila, a nerozumím jediné věci. Proč jsem sem nejezdila už v předchozích letech?
První den byl hodně seznamovací. Přijeli jsme do pevnosti Josefov s partou lidí, se kterou se znám již řadu let a která mě provedla celým areálem a ukázala mi všechna temná zákoutí tohoto festivalu. Mimo velkou hlavní stage, která otřásala celým svým okolím, jsme bloudili po jídelních uličkách, kde mě velmi mile překvapil široký výběr všech pochutin. Bylo jasné, že organizátoři mysleli opravdu na každého.
Od Butcher’s Street jsme se přesunuli do tmavých a vonných uliček Tibetu, které nás všechny okouzlily svou magičností. Byly chvíle, kdy jsme neviděli na krok. Byly chvíle, kdy jsme do sebe naráželi a šlapali po sobě. Byly taky chvíle, kdy někteří z nás byli tak omámení ze všudypřítomných vonných tyčinek, že je to málem položilo. Rozhodně jsme se ale skvěle pobavili. Někteří z nás si ve slepých uličkách a v absolutní tmě domýšleli pokračování těchto chodeb a věčně naráželi čelem do zdí, jiní „kradli“ místy položené svíčky, aby se mohli podívat do neosvětlených chodbiček, kde byl s velkou pravděpodobností zakázán vstup, ale stejně se i tak vrátili s otiskem cihel na čele. Ke konci tohoto bludiště jsme došli k malinké místnosti, kde byly okolo stěn poskládány úlomky zrcadel a uprostřed byl prostor, kde si každý návštěvník mohl svou vonnou tyčinku zapálit a přidat k ostatním. Tato část měla své osobité kouzlo. Nevím, jestli to bylo tím silným kouřem z desítek zapálených tyčinek, ale člověk tam měl pocit, jako kdyby se zastavil čas. a při zapomnění na veškeré dění okolo vnímal jen atmosféru, kterou v celém areálu mělo jen tohle jediné místo.
Když jsme se venku vzpamatovali na čerstvém vzduchu, zamířili jsme směrem k Octagonu. Mimo další stage se tu také nacházela místa pro odpočinek, případně schovku před deštěm. A jelikož to byl zrovna den, kdy se nakonec docela solidně rozpršelo, trávila zde svůj čas značná část návštěvníků, místy i včetně nás. Bylo to také bráno jako naopak úkryt před silným slunkem, ale dost z nás sem chodilo také proto, aby si odpočinulo od dlouhého stání před pódii (jeden by neřekl, že to může být tak fyzicky náročné). Nechyběla zde televize, která promítala veškteré dění na hlavní stagi, takže návštěvníci ani tak o nic nepřišli.
Od Octagonu jsme šli dál a objevili jsme, pro nás hudebníky, naprostý skvost – stage, na které si mohli zahrát i samotní návštěvníci festivalu! A jelikož jsem s některými z naší skupinky hrála v kapele, nenapadlo nás nic lepšího, než se domluvit, že si uspořádáme malý koncert. Byli jsme z toho moc nadšení, i když jsem, v hloubi duše, částečně doufala, že si kluci jen dělají srandu a do ničeho takového se nepustíme (viz další den), ale nakonec jsme se opravdu domluvili s organizátory, že příští den přijdeme a zapíšeme se tam. Plni entuziasmu jsme usoudili, že dalšími částmi festivalu mě ostatní provedou následující den, a s chutí jsme zamířili k hlavní stagi, abychom si užili kapely (o jejichž vystoupeních vám tady průběžně píše Miklaras své trefné postřehy). S naprostým nadšením jsme se kolem jedné ráno přemístili ke svým stanům, abychom nabrali nových sil, protože tento den byl vskutku vyčerpávající a věděli jsme, že ten následující nás utahá ještě víc.
Druhý den jsme nastartovali koupačkou ve vskutku ledové řece, která nás probrala líp, než by nás dokázalo probrat cokoliv jiného. Následně jsme na sebe hodili své oblíbené metalové hadry a naběhli na další průzkum. Před koncertem Diablo Swing Orchestra jsme si prošli místní kostnici. Podobou uliček se to blížilo k, již zmiňovanému, Tibetu. Úzké a temné chodby, kde ale tentokrát bylo více osvětlených míst se zajímavými prvky k vidění. Nechyběl zde památník Lemmyho (kolem kterého byla pohozena obrovská spousta cigaret k památce), dále různé útvary poskládané z lebek, dalších kostí, klacků nebo třeba kousků ovoce či lístků květin. Rozhodně se na tomto místě mohli vyřádit ti, kteří tato místa uctívají. Ta tma všude okolo tomu dodávala na síle, v úzkých uličkám se míjel člověk s člověkem a všichni byli unešení.
Po návštěvě kostnice jsme zamířili na zmiňovanou kapelu, kterou jsme si všichni naplno užili. Spojení swingu a metalu je něco, co opravdu můžu, a Diablo Swing Orchestra to umí perfektně. Když jsme si odzpívali každou písničku, došlo na onen osudný moment – domluva našeho koncertu. Pořád jsem celou cestu na místo činu doufala, že do toho nakonec nepůjdeme, že se prostě před pódiem otočíme a budeme se věnovat jiným účinkujícím kapelám. Zároveň jsme si ale všichni říkali, že to bude sranda, užijeme si to, a pokud si to neužijou lidi, tak hodíme krabice na hlavu a už se před nikým neukážeme. Proč?
Jak jsem již zmiňovala, domlouvali jsme se s kluky, se kterými jsme několik let hráli v jedné kapele. A tito kluci si po loňském rozpadu našeho projektu založili nový, úplně odlišný projekt, který se táhne v duchu goregrindu (ano, inspiraci hojně čerpají od legendárních Gutalax). Tato kapela o třech členech se jmenuje MeinKraft a je to naprostá šílenost. A jelikož jeden člen chyběl a byli mezi námi dva hudebníci navíc (včetně mé maličkosti), rozhodli jsme se udělat následující kombinaci: kytarista zůstal u svého postu při kytaře, druhý kytarista sedl za bicí (proto si možná někteří stěžovali na strašného bubeníka, hehe), bubeník vzal do ruky mikrofon a mně jako baskytarisce byla přidělena druhá kytara (nejen kvůli improvizaci, ale také proto, že baskytara nebyla k dispozici). Jen dva z nás věděli, co mají hrát, a o to to bylo zajímavější, když mi kytarista 10 sekund před songem řekl, co mám hrát za tóny, a bez možnosti nacvičení se okamžitě jelo. Ze začátku se lidi tvářili, že nechápali, co to má znamenat. U druhého songu už se ale chytli fanoušci goregrindu a před pódiem vznikly různé tanečky a lidi si to, přes naše překvapení, opravdu užili. A jelikož si to užívali oni, my jsme si to užívali o to více! Milým gestem bylo, když za námi po té „šaškárně“ chodili lidi s obdivem, aby si s námi mohli pokecat nebo si s námi jen potřást rukou.
Když jsme se vyřádili na pódiu, začali jsme se postupně rozdělovat po svých cestách. Já jsem zde potkala spoustu známých tváří, které jsem neviděla i několik let, a spolu s nimi jsme navštívili další zajímavá místa. Krásným příkladem pro pojem „zajímavé místo“ byl například Junk Town. Jednalo se o post-apokalyptické městečko, které bylo opravdu perfektně ztvárněné! Od různých předělávek aut (která třeba na sedácích měla potahy z pneumatik) až po různé staré přístroje (včetně OS Windows XP) a workshopy, kde se lidi mohli namalovat, aby vypadali, jako kdyby k tomuto městečku patřili. Nechyběly ani různé post-apo scény místních herců nebo třeba vystřelování triček z děla. Následující den byl posprejovaný bazén napuštěn vodou, ze níž bylo následně vytvořeno bahno, aby se k něm mohli lidi vyřádit. Prostě skvělé místo na odreagování.
Po prozkoumání Junk Townu jsme zamířili na výstavu různých obrazů, které nesly kolikrát dost drsnou tématiku, nicméně pro nás umělce to byla pastva pro oči. Jediné, co mě trochu mrzelo, bylo, že k obrazům nebyli vypsáni autoři děl, protože většina z nich byla opravdu povedená. Po prozkoumání dalších těchto míst jsme se přemístili každý k různým pódiím, abychom si užili co nejvíce i té hudební části. Opět bylo o co stát, kapely byly skvělé a my jsme opět se značnou únavou zapadli do stanů a připravovali se na další den.
Třetí den jsme stejně jako ten předchozí zahájili koupáním v řece. Mile nás překvapilo, že místní návštěvníci nás po našem vystoupení poznávali a dávali se s námi do řeči o tom, jak z toho našeho „pokusu-omylu“ byli nadšení a že by rozhodně rádi viděli víc (a budou mít možnost, kapela plánuje menší turné po Moravě). Po koupačce jsme se vydali opět do areálu, kde jsme tentokrát šli každý úplně jinam, a já jsem opět potkala další známé tváře. S dvěma kamarády jsme se rozhodli navštívit místní Fear House, o kterém někteří mluvili s nadšením, někteří s nadílkou v kalhotách. Ruku v ruce se žlutým gumovým pískajícím kuřetem pro psy jsme se vydali do temného zákoutí, kde jsme na každém kroku vyčkávali na číhající strašidla. Někdy jsme se lekli my jich, někdy se lekli oni nás, jindy jsme se navzájem mlátili oním kuřetem, nebo kloboukem, nebo čímkoliv, co se nám dostalo do ruky. Na závěr nás jeden z „bubáků“ vyhnal ven rachotící motorovkou a musím říct, že to byl opravdu zážitek!
Nakonec jsme se s některými členy naší redakce domluvili, že by bylo super se na tomto festivale potkat a užít si společně kapely. Menší sraz Obscura se nakonec opravdu uskutečnil a velmi příjemně jsme se bavili. Společně jsme si poslechli kapelu Anathema, která byla bezkonkurenční a svou atmosférou omámila všechny posluchače.
Moc mě mrzí, že nemohu zase tolik napsat o čtvrtém dni, protože to byl den, kdy jsem se v dopoledních hodinách již musela balit a spěchat na vlak domů. Nestihla jsem ani Gutalax, o kterých ale všichni říkali, že byli opravdu legendární (včetně toho, že se do publika dostala toi toika a plavala mezi lidmi). Jediný můj „zážitek“” z této kapely byl ten, kdy jsem šla směrem k areálu v době po vystoupení a proti mě chodili lidi se záchodovými štětkami v rukou. Myslím, že to stačilo, aby si člověk představil, jak tento koncert vypadal.
Abych to shrnula – celkové dojmy jsou jen a pouze pozitivní. Atmosféra byla super, kapely byly super, doprovodný program byl super, všechno bylo super. Všem patří velké díky a těším se na příští rok!
