V posledním čtvrtletí se finská scéna rozhýbala a začala chrlit novinky, takže musím přiznat, že je nestíhám ani poslouchat, natož psát recenze. Je ale škoda pominout zajímavé novinky, které by za normálních podmínek asi ani nedosáhly na recenzi. Dnes se podívám na dvě zajímavé kapely, které se na finské scéně ještě nestačily plně etablovat, ale rozhodně stojí za poslech.
Distress of Ruin, karelská melodeathová úderka
Těmi prvními jsou Distress of Ruin, rodáci z Joensuu, o kterých se dozví čtenáři Obscura víc z připravovaného rozhovoru. Pro Finský koutek to rozhodně není neznámý band, o Distress už jsme tu psali. Ale stále platí, že nadaní melodici z východního Finska ještě neměli čas zapsat se víc do srdcí a uší posluchačů, protože trochu nečekaně přerušili činnost.
Tento rok se znovu sešli a vydali velice kvalitní singl „Solace of the Night“. Jak se zdá, karelští medvědi stojí znovu na startu, a tentokrát chtějí křičet mnohem hlasitěji.
Distress of Ruin vydali svoje první demo v roce 2011, ale do povědomí se zapsali až o dva roky později, kdy vyšlo jejich první EP „Predators Among Us“. To představovalo velice dynamický a ostrý moderní melodeath, který zaujal především svou vyspělostí. „Predators Among Us“ znělo jako album zavedené kapely, ne jako první pokus. Frontman Lauri Ruotsalainen zaujal silovým harsh vokálem, který se stal poznávacím znamením kapely. A co je zásadní u všech nových kapel, Distress of Ruin si už na prvním EP vytvořili svůj charakteristický styl, který drží dodnes.
Kapela navíc vsadila na minimalistickou designovou stránku a nemučila oči fanoušků typickým metalovým logem a covery s množstvím zakrvácených mrtvol. Okolo roku 2013 ve Finsku nastávalo období minimalismu v metalu a také období, kdy se začaly těžko rozpoznávat subžánry. Nově založené kapely se inspirovaly víc metalcorem a deathcorem, ale také postmetalovými a progresivními postupy. Do finského melodeathu se tyto vlivy propsaly a styl zavedených i nově vznikajících kapel doznal změn. Připomeňme si, že v roce 2013 Omnium Gatherum vydali přelomové album „Beyond“, vznikly kapely jako Wolfheart nebo Marianas Rest, Hanging Garden vydali postmetalem inspirované album „At Every Doors“ a celá finská scéna zažívala jistý druh „designové kultivace“.
V tomto období Distress of Ruin vylétli opravdu impozantně. Pochopili, že přišel čas pro jejich způsob vnímání a vytváření hudby, a finské publikum bylo na jejich příchod připravené.
Bohužel, kapela nezplodila další album tak rychle, aby si je fanoušci pamatovali. U finských kapel je docela obvyklé, že každé dva až tři roky přijdou s novinkou (až na nečestné výjimky), a tak udržují své publikum ve střehu. Distress nahráli nové EP „Insights“ až v roce 2017. Znovu zaujali, ale místo masivní propagace se velice rychle stáhli ze scény. Nebylo to proto, že by neuměli komunikovat s publikem nebo nedostali příležitost. Kapela zmizela z osobních důvodů svých protagonistů. Protože neměla vybudovanou silnou fanouškovskou základnu, v povědomí ji udržovalo už jen pár nadšenců pro finský metal. Musím přiznat, že jsem skutečně nevěřila tomu, že by se Distress of Ruin vrátili na scénu. Připadalo mi to neuskutečnitelné. Odstup byl příliš velký.
Distress of Ruin 2021 photo: Samuli Kuittinen
Nicméně nyní se kapela zdvihla a začala znovu. Je na opakovaném startu a velice nadaní hudebníci, kteří ji tvoří, mají chuť porvat se s těžkostmi začínající kapely podruhé.
Singl „Solace of the Night“ zní velice dobře, kapela dává rozhovory, začíná se drát do finského hudebního povědomí skrz metalové časopisy a slibuje, že vydá album. Nejdůležitější je, aby především dva tahouni Distress, tedy frontman Lauri Ruotsalainen a kytarista Simo Niiranen, udržovali komunikaci a nenechali se zlomit počátečními neúspěchy.
https://www.facebook.com/distressofruin
Atlas, vzývání Ukka
Atlas, pětičlenná kapela z Tampere, nebo přesněji z Nokie, zatím ještě není moc známá. Mladí hudebníci, kteří přinášejí světu ten pravý, zasněžený northcore, mě zaujali až na třetí poslech, protože na ten první mým mozkem jen prošli a ten druhý byl spíš odmítavý. Vnímala jsem, že se představili singlem „Aika“, a spíš z povinnosti jsem si kapelu zařadila mezi nováčky, kteří by třeba jednou mohli zazářit. První album „Primitive“ vyšlo v roce 2019. Nijak zvlášť se mi ale do srdce nezařízlo, i když mělo potenciál, který mohl zůstat nevyužitý. Měla jsem proti němu výhrady, které má asi většina neposluchačů metalcoru. Proto jsem ho ani nehodnotila, necítila jsem se kompetentní. Kapelu jsem pustila ze zřetele, ale pánové z Nokie se ukázali houževnatější, než by kdo čekal. Atlas se rozhodli zvolit trochu jiné postupy a zkusit novou, originálnější cestu.
EP „Uhri“, které vzniklo letos, má několik tak výrazných rysů, že se stalo trvalou součástí mého denního poslechu na Spotify.
Za prvé je to rozhodně jazyk. Atlas se rozhodli křičet vlastní rodnou řečí, což je pro recenzenta mého typu vždycky zajímavé lákadlo. Finština screamu velice sluší, je to melodický jazyk, který se zatraceně dobře poslouchá. Atlas tedy zvolili dobře.
Tím druhým důvodem byl singl „Ukko“, který zasáhl na první dobrou. Nejen protože název je jménem finského hromovládného boha, ale protože jde o skvěle vystavěnou skladbu. Metalcore s nádechem folklórního rytmu a nosným melodickým motivem se prostě dobře poslouchá. Je to přesně takový druh songu, který mnohdy rozhodně o tom, jestli nová kapela zůstane v povědomí.
Atlas photo: FB Atlas
Atlas se zjevně snaží. Logo i cover alba se inspirují norským progressivem, jsou takřka ihsahnovsky vymazlené. To přispívá k jejich atraktivitě. Je slyšet, že jedním ze vzorů zajímavých Finů je dánská progresivní VOLA. Progressive spojený s metalcorem byl neskutečně chytrý tah. Atlas tak vystoupili z houfu zoufale stejných metalcorových kapel a album „Uhri“ je parádním sběratelským kouskem. Asi mě naučili poslouchat subžánr, kterým jsem snobsky opovrhovala, a za to jim patří dík.
https://www.facebook.com/atlasfin
Snad se čtenářům bude můj dnešní výběr líbit. Příští Finský koutek pro vás najde další zajímavé novinky ze země jezer. Finská scéna je stále ještě dost zajímavým tahounem a její mastodonty zná každý. My máme raději mladé a rychlé raptory, kteří teprve tvoří svůj styl.
