V zátěžovém březnu tohoto roku, kdy jsem neměla chuť poslouchat nová alba, nenápadně pronikla na scénu evropského melodeathu novinka německých Burden of Life. Čtvrté album bavorských melodiků je natolik výjimečné a netypické, že pominout jeho existenci by se rovnalo těžkému hříchu a mělo by se trestat veřejným bičováním. Protože „The Makeshift Conqueror“ je nevšední zážitek a pro mou maličkost rozhodně melodeathovým albem roku 2020.
Kaskády neobyčejných tónů, které se řítí do hlubiny poslechu ze strmé výšky pestrobarevných skal fantazijní země, tak vnímám novinku Burden of Life. Německá hudební scéna je v poslední době tahounem experimentu a dokazuje, že má rozhodně co nabídnout i na poli melodic death metalu. Nenechte se mýlit, nejde o puristickou záležitost v rámci subžánru, „The Makeshift Conqueror“ se naprosto nedrží u mantinelu, ale bruslí po celé ploše a odvažuje se v rámci útoku občas skočit trojitý rittberger. Nové album je kombinací mnoha vlivů, stylů, nápadů (těch především), akustických zvratů, předělů a experimentů. Pokud se k němu odhodláte, budete neustále překvapováni.
Od jemně akustického intra přes symfonicky zvednuté vlny zpěvu v popředí dokonale zpracovaných, sofistikovaně pojatých melodických motivů, přes tvrdé riffy po něco, co zavání post rockovými formami.
Naposledy jsem podobně variabilní a hravou hudbu slyšela v roce 2019, když se mi do ruky dostalo poslední album amerických Wilderun. Oba projekty se podobají právě svou bezbřehou hudební rozpínavostí a třeštěním nejrůznějších nápadů. Je to skoro kaleidoskopicky skládaná hudba, která se vám mění v uších každou vteřinu.
Když v písni „Goddess of the River“ slyšíte vokální souzvuk hodný Beatles na poli melodeathového základu, přecházející po půltónech kamsi k obsedantně dokonalému kytarovému sólu, pod kterým se ozývá bohatství klávesových efektů, nejste daleko od prasknutí lebečních švů. V písních občas zazní dotek folku, pak zase atmosférického rocku, předěly jsou tak nadupané, že nestíháte pojmout veškeré šokující zvraty. Kdyby pět jiných kapel vykradlo polovinu nápadů alba, pořád by ještě Burden of Life zbylo hodně na rozdávání.
Osobně jsem byla uchvácená písní „Anthem of the Unbeloved“, která začíná tak rockově, jako by vykoukla ze sedmdesátých let, a tváří se jako letní hit Boney M, propojený ve vražedně sladké kombinaci s Pearl Jam. Celé to zní jako stará reklama na Sprite… a vy jen sedíte, poulíte oči a přemýšlíte, kdo se tu definitivně zbláznil. Po skoro třech minutách skladba přechází do post rockového předělu, který zní maličko jako Jethro Tull, potom se přelije do letně hispánských rytmů vonících ananasem, lehce lízne francouzskou riviéru a v páté minutě se ozve ostře řezavá kytara, která vybudí symfonický potenciál původního námětu. Konečné klavírní doznění jen podtrhuje tenhle neuvěřitelný kolotoč marnotratnosti. Ano, stále ještě píšu o melodickém death metalu… se špetkou všeho ostatního. Chybí tam už snad jen fujara a dudy. A co víc, výsledek je prostě skvělý.
Jenže po téhle bublinkové limonádě přijde deathový nářez „Sealing Our Fate“ a vaše hlava se rozletí na tisíc střípků, protože jste čekali Abbu, ne hořký scream.
Vzhledem k tomu, že skladeb je na albu devět, podobných zvratů si užijete tolik, že na konci budete vypadat jako po dvou hodinách ve fitku, a váš mozek se bude třást jako rosol. Zažijete emotivní jízdu na splašeném poníkovi se sloním chobotem a ještěříma nohama.
Doznávám zcela upřímně, nenašla jsem chyby, které by stály za psaní. „The Makeshift Conqueror“ je natolik unikátní počin, že mít chyby ani nemůže. Kombinuje vše, co se událo v rockové a metalové hudební oblasti za posledních čtyřicet let, nebojí se industriálních, elektronických zvuků ani cembala. Hravost je základní devizou celého alba, které se podle coveru zdá na první pohled spíš nenápadné.
Co bych chtěla vyzdvihnout, jsou sbory. Jde o živý zpěv, ne o nasamplované elfy před dosažením vleklého orgasmu. Kapele se vyplatila poctivost, protože všechny chorální pasáže zní naprosto autenticky, doslova hmatatelně cítíte skutečnou přítomnost lidského hlasu. Přestože naprogramované zvuky jsou v albu všudypřítomné, v noha pasážích ustupují skutečnému, živému efektu. A to album „The Makeshift Conqueror“ posouvá o několik příček výš. Sterilita je eliminovaná, nahrávce vládne přirozenost a akustická hutnost.
Burden of Life a skutečný dámský chór
Zpěv i instrumentální složka jsou na top úrovni. Čistý vokál i harsh nemají chybu. Zvlášť propojení growlu s řezavým zvukem kytary je občas neskonale dobrý.
Osobně mi vadí symfonická kýčovitost mnoha kapel, ale u Burden of Life je ta symfonicita natolik narušovaná hudebními vtipy, že se nikdy nedostane do té sladkobolné nebo příliš epicky tlačené úrovně. Žádný podkres zpomalených epických bitev, který už většinou nudí, žádná schematičnost.
Závěrem mohu napsat jen jedno. Osobně si myslím, že jsem našla své album roku. Jestli ho objeví víc posluchačů a propadne jeho opulentní kráse, to už je na každém. Rozhodně ale poslech doporučuji ze všech svých chabých sil. „The Makeshift Conqueror“ je absolutně jiný level melodeathu.
All Images: ©Burden of Life
Album „The Makeshift Conqueror“ vyšlo 13. března 2020 u Noizgate Records
divoká karta roku 2020
-
SKLADBY
-
ORIGINALITA
-
PRODUKCE
-
INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA
-
ZPĚV
