Recenze: Challice of Suffering – Lost Eternally

0

Američtí Challice of Suffering vydali své druhé album, které od prvních tónů slibuje velkolepý funerální zážitek.

Do velké míry se kapele podařilo vystavět poměrně impozantní základ, který občas připomíná hororovou atmosféru ze starých filmů německého expresionismu.

Challice of Suffering vznikli vlastně nedávno, v roce 2015, a debutovali s albem „For You I Die“ z roku 2016. Jde tedy o dost mladé uskupení, které má kam růst a kam se rozvíjet.

Nové album „Lost Eternally“ vydané pod hlavičkou Transcending Obsurity Records přináší velmi klasický formát funerálního doomu, který má své silné i slabé stránky.

V tomto roce už vyšlo pár velmi dobrých doomových alb, která zaujala posluchače i kritiku. Pokud pominu vynikající album Swallow the Sun, o kterém jsem na Obscuru referovala už mnohokrát, letošnímu roku dominují alba jako „Stygian Dreams“ od death/doomových Asphodelus, „Résignés“ od francouzské funerální Ataraxie nebo překvapivě dobrý debut od amerických Grief Collector „From Dissension to Avowal“. Vynikající album „Aamamata“ od španělských Helevorn už na Obscuru také proběhlo formou velmi pochvalné recenze.

Doom už není tak okrajový subžánr, jak býval. Do jisté míry se začíná dostávat pod kůži více lidem a nároky na jeho neotřelost, zajímavost, nosná témata i celkově nové vyznění samozřejmě stoupají. Výrazně tvůrčí, neotřelé postupy dominantních kapel typu Hamferð a vlivy post metalu, melodic death metalu nebo stoneru se velmi zřetelně proplétají s nejrůznějšími formami doom metalu a těžko už se dá sázet jen na pomalé, táhlé riffy. Budování atmosféry stojí často na eleganci a instrumentální propracovanosti.

Není to tak dávno, co jsem psala recenzi na album „Melancholia“ od švédského multiinstrumentalisty, skrývajícího se pod jménem Vanha. Ten dokázal doom povznést na opravdu zajímavou, temnou rovinu, s neotřesitelnou dominancí mužského vokálu a elegantně těžkých riffů. K vybudování depresivní atmosféry mu stačilo málo. Album bylo ale plné mrazivého napětí. To se ovšem Challice of Suffering tak úplně nepovedlo. Už na první poslech je album podstatně lehčí, nemá takovou tíži a osudovost, i když se o ní v pravidelných, těžkých úderech snaží.

Klasické, velmi tradiční postupy funerálního doomu zaznívají v „Lost Eternally“ prakticky neustále. Jsou osvědčené a fungují, samozřejmě. Jenže fungují natolik dobře, že posluchač po určité době zapomene, co poslouchá. Album je v mnoha pasážích maličko zaměnitelné, postrádá výraznější prvek nebo ideu, která by ho odlišovala od ostatních funerálních alb. I když nápad se zvukem dud v první skladbě vypadal dost dobře. Hudba stojí z velké části na klávesových partech. Klávesy nikdy ze scény nezmizí. Zní prakticky pořád, a tak chybí albu podstatná složka jiných doomových alb. Ticho…

Ta chvíle, kdy se nástroje odmlčí a nastane ticho, tajemné, hrůzně nevyplněné ničím, jen samo sebou, ta chvíle albu schází. Ucho posluchače si ani na okamžik neodpočine od permanentního zvuku. V určité fázi se tak posluchač může začít modlit za to, aby slyšel jen kytary nebo nějakou větší pomlku. Jenže šum pozadí tepe nepřetržitě. Je to škoda, protože pauzy jsou charakteristickým nástrojem doomu. Zvlášť funerální doom umí s tichem ve skladbách nakládat mistrovsky. Ta přemíra kláves zní v první skladbě dobře, ve čtvrté už ale připomíná doplněk nějakého amatérského upířího filmu.

I tak zní skladby vlastně velmi dobře. Mají určité kouzlo, určitou gradaci. S čím jsem se ale opravdu nepotkala, to byl vokál. Nevím, jak to říct, a málokdy přiznám, že mi něčí hlas nesedl, vždycky se snažím dobrat průsečíku ve vlastním zpracování slyšeného a přiznat hudebníkům, že jsou vlastně dobří, ale John McGovern mě prostě neuchvátil ani neoslovil.

Nízký, velice nízký growl se táhne jako spodní linka napříč skladbami, mručí osudovostí a vkládá všechno do tíže vyprávění. Jenže postrádá barvu, která by to jednotvárné vyprávění prozářila, dodala mu další rozměr. Hlas vokalisty se tak občas stává spíš šumem, opakovanou manýrou, která po čase začne lézt na nervy. Dlouho jsem se trápila tím, co mi na vokálu v albu „Lost Eternally“ vadí. Recenze mi visela v počítači a já se jí nemohla prokousat. Nejsem ten typ recenzenta, který šmahem odsoudí hotovou práci a napíše „nelíbilo“. Opravdu poctivě se snažím proposlouchat k jádru věci, najít toho švába, co mě šimrá na mozku. Schválně jsem udělala i experiment. Pustila jsem si jednu stopu „Melancholie“ od Vanhy a jednu stopu z „Lost Eternally“. Obě alba jsou podobná, i zabarvení hlasů obou vokalistů. „Melancholia“ mě ale probouzí, zatímco „Lost Eternally“ štve. Ten paradox mi nedal spát.

Hudebního vědce by to asi trklo hned. Já se musela potrápit víc než měsíc poslechem, který mě bytostně nebavil. Trklo mě to až tento týden. To tajemství se jmenuje dynamika…

Někdo si řekne, že v growlu nejde vytvořit velká dynamika, že to taková technika neumožňuje. Neuděláte žádné velké crescendo, když vlastně šepotáte nebo chrčíte. Jenže, když medvěd zamručí, má to dynamiku! I v tomto způsobu hlasového projevu je možné klesat, stoupat, zesilovat, zeslabovat, vytvořit vlny, nárazy, odmlky, modelovat zvuk tak, že zní, jako by ho odrážel prostor barokního chrámu. Vynikající harsh vokalisté to umí. Nevím, jak to dokážou, mají můj obdiv, ale ti lidé umí pracovat velmi dobře s dynamikou. A to je jádro mrtvého pudla…

Hlas Johna McGoverna je pěkný. Jenže nemá žádnou dynamiku. Zní stále stejně. A ani největší milovník doomu dlouho nesnese opakovaně stejný zvuk, který se nikam nevyvíjí. Je škoda, že tento nedostatek nezmírnila ani studiová práce. Albu tahle zřetelná vada na kráse ubrala hodně. Protože nádherně modelovaný growl dokáže s lidským tělem zázraky. Naplní uši, rozechvěje páteř, zarazí pár jehel do podbřišku a vyvolá husí kůži na rukou. V tom je jeho krása. Ne v tom, jak nízko je posazený, ale v tom, jak si dokáže zahrávat s naším vnímáním.

Co napsat závěrem? „Lost Eternally“ bych nechtěla slyšet na vlastním pohřbu. Asi bych si ho nezvolila pro pomalé klesání do rozpadající se hrobky. Asi bych umírala s představou operetních upírků v černých saténových pláštěnkách a to by pokazilo celý pohřeb. Ale jak jsem napsala v úvodu, Challice of Suffering vznikli nedávno a mají kam růst. Kapel, které mě šokovaly tím, jak se, byť třeba za rok, pozvedly a zdokonalily, je hodně. Takže se těším na příští album. A věřím, že bude lepší.

all images: ©Challice of Suffering, Transcending Obsurity Records

 

5.8 Slibné album, kterému zatím něco schází
  • Skladby 6
  • Originalita 6
  • Produkce 6
  • Zpěv 5
  • Instrumentální složka 6
  • Hodnocení čtenářů (0 Hlasy) 0
Sdílení

O Autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Komentujte

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na