Recenze: Clouds – Durere

Jako rtuť, jako tekuté písky, jako neklidné moře, tak by se dala charakterizovat existence doomové formace Clouds. Schválně nepoužívám slovo kapela, protože line-up se přelévá, zaniká, vzniká a mění se. Jako tekuté písky, jako rtuť. Jen jedno zůstává. Podivuhodná hudba, která tepe v rytmu obnaženého srdce na dlani. Album „Durere“ předestírá opět příběhy hlubokého smutku, poznání vlastní smrtelnosti a křehkosti, ukryté hluboko v našem nitru.

Clouds v jistém smyslu opravdu nejsou hudební skupinou, Clouds jsou oblaka jediného nebe, představovaného jedinou postavou. Daniel Neagoe je naprosto unikátní umělec na poli doom metalu, osobnost, která je vlastně neviditelná pro ty, kdo neprošli zasvěcením. Nepřeháním. Když jsem viděla poprvé Daniela naživo, málem se mi zastavilo srdce. Velikán, gigant na hudebním poli, člověk s perfektním hudebním cítěním, imaginací, vším, co mám tendenci nepokrytě adorovat. Skoro jsem nemrkala, abych si ho pořádně prohlédla. Ale potom jsem zjistila, že stojím u vytržení jediná. Protože ve skutečnosti je Daniel velmi undegroundový muzikant s neznámou tváří. Nejde samozřejmě o mezinárodní hvězdu velkého formátu. Zná ho jen ten, koho si Neagoe podmanil, ochočil, spoutal a zotročil svou tvorbou.

Trending

Obscuro Podcast – Viktorie Surmøvá & Heri Joensen

 „Shadows calling from the corners of the soul“

Daniel Neagoe je samozřejmě známý jen velmi úzkému okruhu posluchačů, jeho jméno není spojené jen s tvorbou Clouds, ale třeba i Aeonian Sorrow, Shape of Despair, Eye of Solitude, Pantheist, God Eat God, Colossus… dobrá, když zaberu zbytečně prostor výčtem kapel, ve kterých se objevil, asi se k recenzi alba nikdy nedostanu. Daniel je propojený s historií ponurého, melancholického metalu natolik, že by jedna stěna pohřební kaple, tvořené funerálními tóny, vůbec nestála, kdyby se ten charismatický Rumun nenarodil. Nadprůměrný skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista neví, co je klid, a putuje od projektu k projektu. Někde se mihne, někde zůstane déle, ale vždycky je poznatelný.

Clouds se zrodili jako velmi neurčitý projekt v roce 2013 a od té doby pod jejich logem vyšlo pět dlouhohrajících alb. Všechna alba byla stvořena v jednotícím funerálním stylu s velkými melodickými náměty, gradovanými fantastickou instrumentací. Ovšem umělci, spolupracující na jednotlivých titulech, se měnili. S Clouds si zazpíval faerský bard Jón Aldará, finský vokalista Mikko Kotamäki, Pim Blankenstein z Oficium Triste, Natalie Koskinen nebo ikonická Gogo Melone. Stejně variabilní byli i spolupracující instrumentalisté, proto nemohu Clouds nazvat kapelou.

Line-up pro rok 2020 je opět zajímavý a netypický. Kromě samotného Daniela Neagoa zahrnuje rumunského basistu Alexe Costina, na bicí hraje další Rumun Luca Breaz, housle svírá křehká Irina Movileanu, teprve dvaadvacetiletá rumunská hudebnice, Mihai Mike Dinuta zajišťuje hutný, plný zvuk kytar spolu s britským kolegou, jehož jméno Indee Rehal-Sagoo budou znát hlavně milovníci dánských Saturnus.

Jak je vidět, Neagoe se tentokrát obrátil do země vlastního původu, line-up je z většiny rumunský, a nutno dodat, skvělý. Sedm songů alba „Durere“ představuje vrchol doomového umu. A to především díky mistrné instrumentaci.

„We are the same clouds in the sky“

Funerální doom může být zatraceně nudná záležitost, pokud jeho tvůrcům chybí imaginace. Nebo může být tak krásný, že bolí až hluboko v hrudi. Takové je album „Durere“. Sofistikovaně krásné, křehké, podobné letmému doteku ostří, které skoro bezbolestně otevře hluboké rány a nechá člověka vykrvácet.

Textově jde samozřejmě opět o lyrickou a hlubokou záležitost, i když jsou texty klasické, neodchylující se příliš od žánru. Zobrazují duševní trýzeň, úzkost, smutek, žal, samotu.

Styl Clouds kombinuje silný, výrazný harsh vokál s vypointovanými melodickými pasážemi, které se zdvíhají jako vlny do výšky a do dálky. Občas protne píseň recitativ, podbarvený velmi decentními tóny. Tuto kombinaci sžíravého, drsného, hutného chrčení s takřka nehmotnými doteky něhy umí Neagoe naprosto mistrně. Dokáže být sentimentální, ale nikdy nesklouzne ke kýči, což je při použití podobných postupů velice obtížné. Album si zachovává velmi rozpoznatelný styl ve všech ohledech, ale je silnější než ta předešlá, nemohu si pomoct, „Durere“ je mocnější. Hřímající chvíle, ve kterých těžký, dominantní growl zachytává do spárů náš mozek a trhá nám kůži zad, jsou opravdu hodně silné. Neagoe je na vrcholu tvorby a pěvecké techniky.

„To be one with the wind, be one with the Earth“

„Durere“ tak vlastně působí jako klasická hudba, jako novodobá opera. Opeře se podobá těmi obrovskými plochami symfonického hřímání, nádhernými melodiemi a také hlavním hrdinou, zpěvákem, který je hrdinským basem dneška. Jistě, growlovaná opera zní jako dobré šílenství, ale jsem si jistá, že kdyby Neagoe žil v devatenáctém století, dostal by Wagnera na lopatky, ani by se nezapotil. „Durere“ je klasický počin, dokonale vyvážený, jednolitý děj, probíhající od zrození po zánik. Album je natolik strhující, že působí koncepčně, jedna skladba je neoddělitelná od dalších. Jde o kompaktní, souvislý tok černé vody, která tryská k bezhvězdnému nebi. Na poli doom metalu představuje „Durere“ neopakovatelný, vrcholný zážitek.

Jak lze hodnotit krásu na škále od jedné do deseti? Může být krutost nádherná? Dá se změřit míra bolesti, způsobené tóny? Nevím. Neznám odpovědi na otázky, které se mi líhnou v mysli při opakovaném poslechu tohoto mistrovského díla. Netuším, jak se dá hodnotit „Durere“. Ale rozhodně se dá prožít, dá se pro něj umírat notu po notě, dá se pro něj plakat. Můžete si roztrhnout hruď, vyjmout srdce a pozorovat jeho poslední stahy. Můžete snít a nechat veškerý prostor nočním můrám. Můžete se zamilovat. Protože Clouds představují dokonalou harmonii brutality i něhy v sedmi skladbách.

Clouds Bandcamp:

https://cloudsofficial.bandcamp.com/album/durere

Clouds Facebook:

https://www.facebook.com/CloudsBandOfficial/