Již v obscuro redakčních tipech jsem jméno Dagoby zmiňovala v souvislosti s tím, že vydali novou desku. Ta mě nakonec zaujala natolik, že jsem se rozhodla na ni napsat plnohodnotnou recenzi.
„Black Nova“ je v pořadí sedmým studiovým albem a vyšla 25. srpna. Byla jsem opravdu velmi zvědavá, s čím letos tato francouzská kapela přijde. Svou hudbou se dotýkají převážně industrialu, death metalu a groovu, ale nechybí ani občasné orchestrální prvky.
Po tom, co po vydali svou třetí desku „What Hell Is About“, která se dá považovat za jednu z jejich nejlepších, se s vydáním „Face The Collosus“ trochu ztratili a trvalo jim dalších pět let, než začali znovu tvořit. Pak vydali „Post Mortem Nihil Est“ na kterém opět našli správný směr a „Tales Of The Black Dawn“ byl jejich nejvíce death metalový počin. V roce 2016 odešel kytarista „Z“, jehož nahradil Jean-Lau Ducroiset a bubenickou židli nyní zahřívá Nicolas Bastos namísto původního bubeníka Franky Costanzy.
A nyní je tu „Black Nova“, černě zářící hvězda, ve kterou vkládám velká očekávání.
Většinou, když se na nějaký hudební počin opravdu hodně těším, dočkám se jen zklamání. Ale tentokrát tomu tak nebylo a má očekávání byla dokonce předčena.
Po intru, které je trochu delší, než by muselo být, přichází první song se silou rozjeté parní lokomotivy. Řeč je o prvním singlu, který kapela vydala, a to o „Inner Sun“.
Už u této první skladby je znatelné, že Dagoba udělala velký a odvážný krok. K jejich obvyklému industriálnímu směru přibyly elektronické prvky – což by se mohlo potkat s velkou kritikou, avšak Shawterovi, frontmanovi a skladateli, se podařilo elektroniku spolu s kytarami zkombinovat do pozoruhodného zvuku, který je velmi chytlavý, ale zároveň vás nakope. Shawter umí stále stejně dobře zpívat čistě, jako pořádně zařvat a zagrowlovat. Dohromady se skvěle zvládnutými bicími jde o opravdu skvělý kousek k poslechu. A tak je tomu na celém albu.
Sice album není tak „drsné“, jak by měřítka extrémních metalových žánrů kázala, ale na druhou stranu je to počin, kterým svým zvukem a neotřelostí vystupuje z řady. Ona brutalita a agrese v jejich hudbě vždy byla a ani tentokrát nechybí, stále je ukryta pod melodiemi a dalšími elementy a ve správných chvílích se dere napovrch.
Dalšími opravdu skvělými kousky jsou vedle „Inner Sun“ songy „The Infinite Chase“ a „Stone Ocean“, které jsou nejlepší z nejlepších. Ale ani zbytek alba nezaostává a jednotvárnosti nebo nevýraznosti se tu nedočkáte.
Co se týče přebalu alba, má ho na svědomí ruka Setha Siro Antona ze Septicflesh, jehož styl je více než zřejmý.
„Black Nova“ je jednoznačně jejich nejlepším albem, kterým svou příčku zvedli o mnoho úrovní výš. Album mě neskutečně bavilo a z dlouhodobého hlediska se k němu budu s největší pravděpodobností vracet nejvíce. Je to moderně a svěže znějící kousek, který stojí za to si poslechnout minimálně jednou.
Komu by se zachtělo si Dagobu poslechnout naživo, tak si do svých kalendářů zapište 28. ledna, kdy vystoupí v MeetFactory spolu s Kreator.
Ano, deska sama osobně je lehce inovativní a oproti předchozímu počinu postrádá jistou tvrdost s kterou jsme se mohli setkat právě při poslechu minulé desky. Nicméně právě toto je přesně krok , který u kapel podobného ražení neschvaluji. Nemůžu si pomoct, ale mstami je to až moc poprockové. Zkrátka na diskotéku jak stvořené.. Trochu cítím kalkul. Ale taky se mohu mýlit a francouzští industrialisté zkrátka takový jsou a jenom občas si zahrají na tvrďáky.
Je to věc názoru. Vzhledem k tomu, že jsem slyšela od Dagoby vše, včetně jejich debutu „Realese The Fury“, vím, jak trvdou muziku Dagoba umí. Je pravda, že je Black Nova méně „death metalová“ a možná je trochu škoda, že něco z jejich bývalé surovosti na nové desce ztratili, ale na druhou stranu to zde dohánějí melodičností a chytlavostí. Také to většinou u kapel neschvaluji, ale v tomto případě mě to chytlo. Je to nové a album díky tomu vystupuje z řady, kdyby pokračovali ve svém stálém stylu, bojím se, že by to bylo jednotvárné a nikam by se tak… Číst vice »