S prvním tónem nového alba finských Hanging Garden vplouvá do záblesků středoevropského jara ledový hrot, ostří netypické hudby, která dráždí lidskou fantazii už od roku 2004. Kapela, která už se prakticky nedá zařadit, protože dávno překročila hranice určitosti, přichází s novinkou „Skeleton Lake“.
Hanging Garden si vždycky rádi hráli. Už od počátku milovali experiment a nebáli se zakrojení do větších hloubek lidského mozku. Sedmé dlouhohrající album znovu proniká až k mozkovému kmeni, k tomu prastarému, primitivnímu v nás. Tentokrát ale kupodivu nejde o emoce, jakými jsou strach a úzkost. Je to opět hluboká, variabilní a emocionálně napjatá hudba, která se rozhodně nehodí pro náhodný poslech, ale vyžaduje jasný cíl a důvod od toho, kdo k ní usedá. Bez přípravy není vhodné se pouštět na tenký led jezera, naplněného kostlivci minulosti a našich nejhlubších myšlenek. Na druhou stranu v roce 2021 do temnoty finského jezera proniká dostatek světla. Inovací alba „Skeleton Lake“ je tak kupodivu především optimismus. Hanging Garden tentokrát pracují s odlišnou škálou našich pocitů, což je po šesti těžkých náložích melancholie dost překvapivé. Stále jde o výsostně melodickou, variabilní a proměnlivou hudbu, která má takřka taktilní charakter. Dotýká se nás a my se můžeme dotýkat jí. Struktury jednotlivých písní nám doslova drhnou pod prsty a zanechávají na nich drobné ranky, které se mimořádně špatně hojí.
Pro ty, kdo Hanging Garden dlouhodobě znají a poslouchají, nebude novinka možná až tak moc převratná, i když, mám pocit, že o převratnost už Finům skutečně nějakou dobu nejde. Od roku 2017, kdy kapela vydala skutečně přelomové album „I Am Become“, už svůj styl nemění, jen prohlubuje účinek a víc se přimyká k post metalovým vlivům, zasaženým djentem, shoegaze, elektropopem a mnoha jinými žánry, které tvůrcům poskytují vyjadřovací svobodu.
Kapelu jako stálá členka obohatila zpěvačka Riikka Hatakka a nutno říct, že ženský hlas dodává snovému stylu Hanging Garden na ladnosti. Riika spolupracovala už na předchozím albu „Into That Good Night“, ale teprve na „Skeleton Lake“ získala dostatečný prostor. Její křehkost je vyvážená silou hudby, nedejme se ale mýlit, Riika není plující víla, která by nás chtěla ukníkat ke spánku, její pěvecký projev je velice civilní, zbavený jakékoliv machy nebo umělé přeslazenosti. To ukazuje ostatně už úvod alba, první skladba „Kuura“. I když se nosným melodickým motivem proplétá klišé, představované střídáním mužského screamu a ženského čistého vokálu, skladba dalece přesahuje klasický obraz „krásky a zvířete“. Díky střídání vlivů, elektronických i akustických zvuků, rytmů a dynamických předělů je „Kuura“ skutečným tahounem alba. Do jisté míry by se hodila na konec coby vyvrcholení. Vložit ji na začátek vyžadovalo trochu odvahy, nicméně tento koncept funguje nesmírně dobře.
„Skeleton Lake“ je svižnější a živější než předchozí alba, nemá tak meditativní a tíživý charakter, občas je dokonce skoro symfonické. U skladby „Faith“ jsem dokonce překvapeně povytáhla obočí. Hanging Garden se předtím do tak podbízivých vod nepouštěli, ale v jejich pojetí je kýč nahrazený něčím mnohovrstevnějším a zajímavějším. Chytlavý melodický motiv je stále tažený do nezřetelné disharmonie, která se na něm ale projevuje jen jako nepostřehnutelná sprška. Rozhodně je to osvěžující a líbí se mi, že Hanging Garden odmítají spadnout do stereotypu finské melancholie.
Jejich postupy jsou jinak velice konzistentní. Jednohlasý zpěv, scream, silné, opakující se riffy, zřetelná rytmika, hudba, která pracuje s efektem šumu nebo šepotu, důraz na vyznění lyrických textů. Ale do jisté míry je tu znatelný posun směrem k posluchači, odlehčení, ústup od urputného intelektuálního snobismu. Už to není tak komplikované, tak okázale sofistikované, nicméně stále jde o vytříbený severský design s elegantními obrysovými liniemi. Hanging Garden šli dokonce tak daleko, že si některé jejich songy umím představit i v komerčním rádiu, a to je posun jako hrom. Například ve skladbě „Winter’s Kiss“ zachovali svůj autentický zvuk, na který jsme zvyklí, ale melodii odlehčili natolik, že se skoro dotkli popové atmosféry osmdesátých let nebo raného finského gothic rocku. Ostatně, už jsem někde psala, že Ihsahn jako tvůrce stylu vyškrábnul osmdesátkový pop, který teď určitě ovlivní tvoru ostatních kapel. Je to tu. Hanging Garden se nabízeného zvuku z Norska chytili drápkem a přetvořili tuto alternativu v něco velice příjemného. Jak vidno, post metalové formy už mají natolik nezřetelné hranice, že se nebojí ani hry s růžovou barvou.
Po přívalu excelentních, ale těžce depresivních alb, která odrážela krutou zkušenost se světovou nákazou a uzavíráním lidí, měst i zemí, přichází na řadu slyšitelné odlehčení, jako by už tvůrci neměli strach z otevřeného přiznání k hudbě, na které vyrůstali, jako by se přestávali bát pocitů radosti, klidu a něhy. To je opravdu nový vítr, který zavál na finské hranice z Norska. Přestat mít strach ze sladkosti, to je pro každého metalového tvůrce jistě výzva. O smrti, propadech, smutku, tíži a bolesti se prostě píše a zpívá mnohem snadněji.
Jiskřivý ráz „Skeleton lake“ přináší posluchači úlevu, jako by praskla napjatá kůže a hnis mohl vytékat ven. Trend nenápadně deklarovaného optimismu, šepotaného melancholickými slovy, je léčivý. Lehkost samozřejmě mizí například ve skladbě „Tunturi“, protože finština si přímo říká o depresivní závažnost. I tady ale odlehčují závažná témata křehké vokály, které kontrastují s velice těžkou a zřetelnou rytmikou.
Hanging Garden si v mnoha ohledech drží neustále titul jedné z nejsofistikovanějších finských kapel. Jejich alba zůstávají i přes výše uvedené novoty především intelektuálním zážitkem, který se nebojí pracovat s emocemi. V tomto ohledu jsem si asi nejvíc užila krutě krásnou skladbu „Road of Bones“, která propojuje naprosto klasický HG motiv s nemilosrdným screamem a nádhernou rytmikou. Je to post metalový kousek, u kterého se už dá těžko obhájit zařazení Hanging Garden do škatulky melodického death/doomu. Z téhle krabičky kapela vyrostla už dávno a teď nemá být proč čímkoli svázaná.
Nové album atmosférických Finů nabízí hodně velkou porci poslechu, zajímavosti, elegance a profesionálního zpracování. I když na mě předchozí dvě alba zapůsobila víc, „Skeleton Lake“ asi nemá za úkol vytrhnout mi páteř z těla, ale spíš navodit meditativní pocity. To kvituji s povděkem. Celkově jde o syntézu předchozích objevů a jejich zpracování do souměrného, ladného celku. Kdybych měla zvolit nějaký typicky finský symbol, napsala bych, že je to skutečně labutí hudba. Světlá, prozářená, harmonická a chladná stejně jako jezero, ve kterém tušíme cosi temného. Zaznívá v ní závažný podtón našeho vlastního podvědomí. Rozhodně se vyplatí v květnu po této luxusní novince sáhnout. Po nepříjemné zimě a chladném jaru budeme potřebovat velký nádech.
Skeleton Lake vyjde 21. května 2021 u Lifeforce Records
-
SKLADBY
-
ORIGINALITA
-
PRODUKCE
-
ZPĚV
-
INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA