Recenze – Instorm a jejich Taming the Chaos

Nedávno se mi dostalo do sluchátek album „Taming the Chaos“ této death/power metalové bandy z Ruska a musím říct, že z něj mám opravdu velice smíšené pocity. Ani nevím, jestli se spíš přiklonit k negativní, nebo k pozitivní části, protože i když kapela nevypustila nic originálního, ani nic extra zajímavého, a některé momenty vyřešila poněkud nešťastně, jsou tady i chvíle, kdy to opravdu šlape a kdy stojí za to si album poslechnout.

Při začátku každé skladby jsem si říkala, že to zní velice slibně. Intro nahodilo správnou atmosféru, jakou byste od tohoto žánru čekali; různé zvukové efekty, foukání větru, tajemno, napětí… Po několika sekundách ale přijde neskutečná smršť, která vás smete, ani nevíte, jak, a do toho je každý jednotlivý song tak moc podobný ostatním, že kdybych si je měla pustit v jedné smyčce bez mezer a bez intra, ani bych skoro nepoznala, že začalo hrát něco dalšího. Kytarové vyhrávky občas zní jako od žáka základní umělecké školy, který se učí hrát podle etud; sekané, jednoduché, snažící se teda vypadat složitě, ale podané v takové formě, že člověk tomu prostě nevěří. Co bych mohla ocenit, je, že v písničce „Lethal Winter“ hudebníci upustili od klasiky a využili tříčtvrteční takt, který sice dodává skladbě houpavého, waltzového ducha, avšak je to něčím ozvláštněné a je to snad jediný moment, kdy bych si při oné „smyčce“ všimla nějaké změny. Co se týče bicích, mrzí mě, že si bubeník nemohl ve většině skladeb odpustit tzv. „kobercový nálet“ na dvojšlapku, který dost často zbytek instrumentálního obsazení zabije a totálně upozadí. Abych maestrovi ale úplně nekřivdila, musím říct, že jsou momenty, kdy celou situaci najednou dokáže uklidnit a umí bicí pořádně „posadit na zadek“. Kdyby tuto schopnost využíval víc, myslím si, že by celá tvář kapely najednou dostala jiný šmrnc.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Album začíná skladbou „Day’Night“. Jsou momenty, kdy celá instrumentální část má opravdu něco do sebe, každý nástroj se plynule zapojuje do dalšího a má to hlavu a patu. Pak tu ale nastanou chvíle, kdy se zvuk spojí do jednoho velkého chumlu a člověk nepozná, co kdo vlastně hraje. Co se týče zpěvů, lépe by vokalisté (kapela má jak mužský, tak ženský vokál) udělali, kdyby v této skladbě zpívali sólově a ne jako duo. Bohužel k sobě barvou hlasu moc nesedí. Přestože jsou oba velice kvalitní hudebníci, kteří každý zvlášť stojí za poslech, v této skladbě se jim moc nepodařilo obě role skloubit dohromady. Na samotném songu jako takovém se mi líbí, že to šlape od začátku až do konce, že celé hudební obsazení do toho dává plnou dávku energie a že se tímto snaží posluchače „nakopnout“. Nebýt občasných kytarových vyhrávek, které zní, jako kdyby je kytarista nestíhal, dalo by se to považovat za slušné dílo.

Pravý opak, co se týče kytary, můžeme slyšet ve skladbě „Quest for the Light“. Tady se nástroj projevuje opravdu jasně a zřetelně, najednou dostává jiný ráz a můžeme tak mít pocit, že kytarista ví, co hraje, a ví to opravdu velice dobře. I přes místy „cirkusový“ nádech má skladba něco, co by mě přesvědčilo o tom, že zrovna tuto bych si chtěla zařadit do svého playlistu, protože si myslím, že jako jediná z celého alba nemá v sobě nic přehnaného. Jako baskytaristka musím ocenit song „Reach for the Sky“, kde basa dodává celému znění hutnost a sebejistě řeže tón za tónem. I přes fakt, že jsou basové linky často hodně jednoduché, konkrétně tady je právě ta jednoduchost tím, co tvoří onen pump a dodává skladbě řádnou dávku energie. Mrzí mě, že takového prostoru se base nedostává více, protože si myslím, že by si to zasloužila a že na takový žánr je dost upozaděná a nevýrazná – až na chvilkové výjimky, jako jsou právě momenty v „Reach fot the Sky“. Jako naprostá sypačka, skoro bez hlavy a paty, mi připadá „Lifeless“. Název songu vypovídá o celkovém znění; je to takové bez duše, bez života. Při prvních pár sekundách připomíná spíš ska nebo punk, za intrem pak sice vyzařuje drsně a bezcitně, ale opět se zde vracím k tomu osudnému kobercovému náletu, který tady snad nejvíc plní svou funkci – zabití ostatních nástrojů. Mám pocit, jako kdyby si každý člen kapely hrál „to svoje“ a moc ho nezajímalo, co hrají ostatní, až na některé chvíle, kdy se tento nezastavitelný vlak na chvíli zabrzdí a je na scéně jen samotná kytara. Osobně bych tuto skladbu mohla považovat za asi nejslabší článek alba, protože mě žádným způsobem neoslovila, naopak mě nechala docela neklidnou z jejího chaotického znění, na druhou stranu – umění má člověka znepokojovat.

Celkově si myslím, že album je docela zdařilé, ale není to až na takové úrovni, jakou by mohli někteří čekat. Kapela má na čem pracovat, v určitých chvílích má záseky, které jsou docela průšvih. Spolu s Imperial Age a dalšími kapelami zavítají 26. 1. 2019 do Prahy, tak jsem velmi zvědavá, jak se jim bude dařit na živáku.