„Zvrátil hlavu, otevřel doširoka ústa, vdechl vesmír a ve slabinách ucítil divoký tep. Potom se zhoupla nebesa a gejzír, doprovázený křikem vyvrcholení, vítězství a úlevy, naplnil prostor pod klenbou nekonečných nebes, přecházejících na modravém horizontu do zpěněných mořských vln…“

I tak může znít hudba. A symfonický metal často přechází z jednoho orgasmu do druhého. Když se nás nezasvěcení potom ptají, proč posloucháme metal, obvykle nám běží hlavou, protože tohle prostě Lady Gaga neumí. Ale i tahle nekonečná, hřímající linie permanentního vyvrcholení, nazvaná symphonic melodic death metal, může mít své trapné, slabé nebo příliš kýčovité interprety. Švédští Meadows End patří k tomu kvalitnímu druhu kapel v daném subžánru. Jejich hudba netrpí na trapná symfonické klišé a představuje jednu z nejlepších podob symfonického metalu. Není to sladké, není to legrační, ale má to svou nepopiratelnou lehkost. Seznamte se s Meadows End.

Několik kamarádů ze švédského Örnsköldsviku pojí společné dětství. Kluci, kteří vyrostli ve středním Švédsku, našli společnou řeč a společný rytmus, což je v jejich hudbě znát. Neholdují příliš velkému nadužívání vikingských symbolů a nevypadají tak zoufale autenticky jako Johan Hegg a jeho parta. Jsou to spíš hipsta Vikingové. Muži, jejichž drakkar má zcela jistě wifi, malý, příjemný bar, delikátní kuřivo v mahagonovém humidoru na doutníky a jejichž meče se dají nabíjet přes USB, aby pěkně zářily. Meadows End se pohybují přesně na hranici mezi uměním a kýčem. Mají rádi barvy, neváhají si na obálku střihnout luznou krasavici, která v sobě skrývá anděla i démona, což je skoro trapně předvídatelně metalové, ale nikdy nezajdou za tu hranu, která by je připravila o designový punc.

Kapela, která funguje od roku 1997 a prošla si mnoha změnami line-upu, není na scéně žádným nováčkem. Má za sebou tři dlouhohrající alba a před sebou možná slibnou budoucnost, protože získala smlouvu u domácího labelu Black Lion Records. Label určitě ulehčil kapele hlavně v oblasti marketingu, který je najednou viditelnější, lepší a profesionální. Za rok 2018 tak Meadows End udělali obrovský kus práce na svém zviditelnění, což je jedině dobře. Jejich hudba se také trochu posunula. Od poměrně úspěšného a dobrého alba „Soujurn“ z roku 2016 je v novince patrný posun. Meadows End pokročili k větší vyváženosti a našli polohu, která to s epickou silou nepřehání. Je to stále symfonické, ale kultivovanější, bez toho, že by hudba ubrala na tvrdosti. Album „The Grand Antiquation“ tak představuje jednu z nejlepších poloh symfoniku, jakou jsem prozatím mohla slyšet.

Meadows End jsou silní v dobře vymyšlených melodických postupech. A aby dosáhli efektu velikosti, lpí především na klávesách Robina Mattsona. Ten dokáže rozvinout opravdu velkoplošná témata a navodit atmosféru monumentálního soundtracku k pořádnému fantasy filmu. Jeho intra mají všechny aspekty toho symfonického orgasmu, a přitom nezní tak lacině, jako u většiny epických kapel. Jeho přístup je dost kultivovaný a na daný žánr vlastně ještě docela umírněný. Robin je experimentátor, který si rád hraje s chladným, odtažitým sborovým zvukem a rád tlačí Meadows End k elektroničtějšímu pojetí. V jeho podání má album nádech steampunku, je v něm zvukově něco ze starých her, jako z Age of Empires. Milovník nočního saunování má prostě rád plnokrevné retro. A v písni „The Insignificance of Man“ je to zatraceně znát.

Jan Mehle. To je velice zajímavá postava. Není to kytarista typu „koukněte na můj skill“, ale úsporný kliďas, který si libuje v introvertní zvukomalebnosti. Pro melodathovou kapelu je to velmi netypické. Žádná superrychlá, excentrická sóla. Žádný Laiho nebo Amott. Mehle je elegán, který se odmítá na pódiu zpotit. A rozhodně se svou vizáží solidního otce rodiny nehodlá sbírat exaltované fanynky na umění svých rychlých, dlouhých prstů. Je to kytarista dokreslující atmosféru. U lead kytaristů to často nevídáme, většinou jsme spíš svědky boje lead kytaristy a vokalisty o pozornost publika. Mehle si užívá pocit z kvalitně zahrané melodie. Na něm je opravdu patrné, jak dbá na kvalitu, a jeho ESP-LTD Stephen Carpenter umí kvalitní atmosféru naplnit velmi vyváženým, čistým zvukem. V „Non-Dreaming Eye“ jsem plně podlehla Mehleho elegantnímu minimalismu.

Velmi podobný způsob hry má i bubeník Olof Daniel Tiger. Ano, ten, kdo zná tygry, ví, že jsou to zvířata tíhnoucí k lenosti a ne zrovna k přehnané aktivitě. Takže tu máme bubeníka, jehož charakterizuje hlavně solidnost, která se odmítá nadřít víc, než je nutné. Tiger je záruka stability rytmu a na novém albu jsem si užívala kvalitu nahrávky, která byla znát hlavně u bicích. Žádná ostrá hrana, žádné nepříjemné šustění činelů. Tiger má rád hluboký zvuk, v tom se shodneme. V „Her Last Sigh Goodbye“ si vychutnal možnost bubnovat skoro bez pauzy a držet si své oblíbené tempo donekonečna. Tiger není válečný bubeník, je to mírový pohodář.

Jestli má tahle švédská hipsterská loď kapitána, je to možná Mats Helli. Basák s otcovským výrazem poklidného lodivoda hezky sekunduje svému kytarovému protějšku. A kupodivu, zatímco lead kytarista nemá sklony k exhibicionismu, basa zní velice živě a je hravá. Meadows End tak docilují zajímavého efektu, kdy jejich hudba zní hluboce a opravdu basově. Nejsou v ní žádné nepříjemné výšky. Celé album se pohybuje v medonosné basové poloze. Je to velmi mužné, velmi zemité a zvukově neuvěřitelně příjemné. Kapela, ve které má basa tak silné postavení, je také dost nezvyklá.

Johana Brandberga jsem si nechala nakonec. Zlý hlas kapely, milovník pizzy a piva má ve skutečnosti plnokrevný, vyladěný a příjemný growl, který se pohybuje v tlumených odstínech a vyvolává v bederní páteři příjemné jiskření. Brandberg není severský medvěd, spíš dobře najedený, velký kocour, jehož zesílené vrnění dokáže přivodit i kritikovi chvíle malých extází. Brandberg cílí na něžnou brutalitu. Drbe vás na břiše a slibuje, že další skladba bude ještě lepší. Skutečně, Brandberg má krásný odstín hlasu. V jeho případě napsat, že je harsh vokalista, by bylo poněkud nepřiměřené – z toho důvodu, že jeho growl je nadpozemsky čistý.

„The Grand Antiquation“ je pěkné album. Je kvalitní, barvité a výjimečné právě svou precizností. Nepřichází s nějakým přelomově novým zvukem a neklade si za cíl položit Johana Hegga na lopatky. Je to jiná disciplína, a kdo čeká nové Amon Amarth, bude asi trochu zklamaný. Tohle není záležitost pro neovikingské publikum, tohle voní po whisky ve skle, nikoli po medovině v rohu. Meadows End jsou pro ty, kdo mají rádi dřevité vůně, měkkost ručně zpracované kůže, přítmí pánského salónku a saunu.

Meadows End

odkazy:

https://www.facebook.com/meadowsend/

https://meadowsend.org

https://meadowsendblacklion.bandcamp.com/album/the-grand-antiquation

Imges: ©Black Lion Records

Album vyjde 8. března 2019 u Black Lion Records

9.0 Výborné