Recenze: Nicumo – Inertia

Po třech letech čekání vyšlo třetí album severofinských Nicumo, nazvané „Inertia“. Finské metalové melodično tak získalo novou položku do sbírky. V temných dobách izolace nám Nicumo přinášejí osvěžující pohled na smutek. S nimi se to dá zvládnout.

Pětice hudebníků ze severního Finska se dala dohromady v roce 2007 a nutno podotknout, že až na jednu změnu je line-up kapely velice stálý, což je na výsledné tvorbě hodně znát. Kytarista Atte Jääskelä, který kapelu zakládal, si splnil sen. Nicumo byl jeho první pokus a hned dostatečně úspěšný, aby dokázal už o tři roky později vyjít na světlo s prvním EP „Close Our Eyes for Good“. Melancholický metal, který se blížil spíš gothic rocku, měl natolik chytlavý zvuk, že se Nicumo prosadili poměrně svižně. V roce 2013 získali smlouvu s Inverse Records a vydali první dlouhohrající album „The End of Silence“. A zaujali.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Právě jejich uvolněný pohyb po tenké hranici gothického hudebního žánru z nich dělá dobře poslouchatelné hudebníky, kteří mohou zaujmout i skupinu posluchačů usazených dál od metalu.  Nicumo zní víc rockově, málokdy zabrousí do tvrdšího pojetí, a zůstává za každých okolností velice melodické. Navíc si, i přes klasicky finská depresivní témata, udržuje určitou jiskřivost, která neupadá do stereotypní melancholie. Geniálním tahounem Nicumo stylu je velice nenápadný vokalista Hannu Karppinen, který vypadá spíš jako finský hokejový obránce než jako charismatický zpěvák. Jenže Hannu má přesně ten punc geniality, která jednu kapelu dokáže odlišit od jiné. Díky jeho hlasu je Nicumo nezaměnitelné a jiné. Karppinenův melancholický a vlastně dost jemný tenor, který by mohl lámat popové žebříčky, sedí do pojetí skladeb naprosto dokonale. Karppinen byl obdařený projevem na pomezí žánrů, má univerzální barvu hlasu a velmi přesvědčivé podání. V dnešní době je Karppinen určitě jedním z nejzajímavějších finských rockových hlasů. A to píše člověk, kterého clean vokály většinou moc neokouzlí. U Nicuma je to naopak. Čistý vokál, zasazený do dynamického rockového základu, funguje na ty nejstarší pudy, které člověka kdysi donutily hudbu poslouchat. Spojení snové jemnosti, hudební ostrosti a lyrického smutku, to je samozřejmě spojení plně funkční. Lidská duše na ně reaguje citlivě.

Na Nicumo už jsem psala recenzi před třemi lety a už tehdy jsem si je zařadila do sbírky jako zajímavou a nosnou kapelu. Od té doby zůstali kdesi na předních místech ve Spotify, na takových těch místech, která přijdou na řadu při náladě „co bych si asi tak pustila…“ Nicumo se stali trvalou součástí mé diskografie, vpluli do ní přirozeně a už z ní nezmizeli. Ostatně jejich album „Storm Arise“ bylo víc než skvělé, především díky absolutní hitovce „Beyond Horizon“.

Nové album „Inertia“ se svému předchůdci velice podobá. Nicumo představuje natolik poznatelný a vyhraněný styl, že tu není určitě prostor pro experiment. Jde o zformovanou hudbu s velice jasnými hranicemi, za které tvůrci nejdou. Nové album je možná ještě o poznání rockovější a ucelenější. Dospělá hudba, která je po technické stránce tak dobrá, jak jen může být. „Inertia“ plyne od začátku do konce ve velmi podobném tempu a střídá jeden melodický nápad za druhým. Z jasně definovaného hudebního pojetí se nedá jen tak lehce vybočit, takže jsou si skladby poměrně dost podobné, což by mohlo do jisté míry albu ubírat na originalitě a hravosti.

Na druhou stranu, Nicumo kouzlí s dynamikou, ve které skutečně vyniká. Díky tomu má každá skladba velkou sílu a výpovědní hodnotu, z alba se přímo valí naléhavost. Kouzlo dokonalé dynamiky je jedním z charakteristických rysů Nicuma. Pánové umí podat své emoce pěkně od niterného pianissima, potom vygradovat přes velké, rozmáchlé crescendo hudbu na maximální možnou mez a znovu ubrat. I když by se zdálo, že takový postup je běžný, hodně kapel účinek dynamiky dost podceňuje. Hlavně v tvrdších žánrech býváme často svědky neustálých hřímajících orgasmů, které především ze symfonického subžánru dělají naspeedovaného Wagnera, což je mnohdy k uzoufání. Nicumo naopak umí s dynamikou pracovat natolik dobře, že na ní staví některé skladby. Jde o dost chytlavý postup, který posluchače jen tak neomrzí. A „Inertia“ se tak stává nosným albem od začátku do konce.

Devět skladeb alba je prodchnutých především starostlivou péčí. Na albu je znát, s jakou pečlivostí bylo nahrané i mixované, aranže jsou takřka dokonalé. Zvukově je to plnotučný, bohatý poslech, ve kterém nic nevázne, nic nepůsobí amatérsky nebo nedopečeně. Finové opět vsadili na kvalitní provedení a excelentní hloubku zvuku. Samozřejmě jde znovu o dokonalý zvukový design, propojený v celkovém výsledku i s minimalistickou grafikou coveru. Nicumo si hoví v typicky finském pojetí, tedy uměřenosti, eleganci a nenápadnosti. Špičkové zpracování podobným méně známým kapelám dodává na profesionalitě, Nicumo rozhodně nic nenechává náhodě, takže album nevypadá provinčně. Tohle je na finských kapelách parádní. I alba těch nejmenších vypadají, a hlavně zní, perfektně, takže se jim nedá moc co vytknout. To je nesrovnatelné s českou produkcí, která se mnohdy i na čele žebříčků pohybuje v nesouměrně nižší kvalitě (i když i to se začíná pomaličku vylepšovat).

Co tedy napsat závěrem? Nicumo je tu potřetí s kvalitativně parádní záležitostí, která rozhodně stojí za poslech. Jde o vynikající, zralé album skvělých hudebníků, které možná neprorazí na špičky žebříčků, ale určitě potěší hledače dobré hudby a možná zůstane i v jejich diskografii jako trvalka, po které rádi sáhnou. „Inertia“ určitě stojí za váš čas.

all images: ©Nicumo

https://www.facebook.com/nicumo/