Recenze: On Thorns I Lay – Threnos

On Thorns I Lay už po dvaceti osmi letech na metalové scéně zaslouží titul řeckého metalového pokladu. Mistři teskné melancholie, škrábané do alb směsí zřetelně rytmiky a klávesové opulentnosti i čistých a elegantních kytarových sól, vydávají u Lifeforce Records novinku s názvem „Threnos“. Poslechli jsme si ji a můžeme se začít kochat.

Od doby, kdy řecká kapela Paralysis vstoupila na scénu, do doby, kdy už jako On Thorns I Lay vydala své deváté album v řadě, uplynulo dlouhých osmadvacet let. Na metalové scéně se mezitím událo mnoho změn, ale kapela zůstala věrná death doomu, který ji dokonale definuje. Řekové mají cit pro dramatický smutek a hlavně, antická témata od nich zní autenticky. Dědicové velké kultury představují homérovské doby jinak, než si je představují české děti, které poprvé berou do ruky Petiškovy „Staré řecké báje a pověsti“. Jinak, než ho známe z filmové adaptace o pádu Tróje. Ve skutečnosti je řecký metal, využívající antická témata, blíž posvátným eleusinským mystériím, která se odehrávala v temnotě a strašidelném rauši plném halucinací. Svět starého Řecka se otevírá v jiných obrysech, od pohřebních lamentací po zoufalství Tartaru. Ostatně, kdo četl Odysseu nepřevyprávěnou, ví, že je mnohem temnější, a když se Odysseus setkává v podsvětí se samotným Achillem, rozhodně jde o jednu z nejdepresivnějších scén dějin literatury.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

Přesně takový je „Threnos“. Přesně takové je nové album On Thorns I Lay. Pohřební a smutné.

Co je vlastně threnos? Šlo o pohřební lament z předkřesťanských dob. Žalozpěv nad mrtvými, který je doložený už v rané řecké kultuře. V tomto lamentu se střídal zpěv sólisty a pohřebního sboru, bylo to spíš scénické představení než obdoba našich tklivých písní, které pouštíme z flashky v krematoriu našim zemřelým babičkám. Už z výběru tématu tedy můžeme usoudit, že nepůjde o optimistickou veselici z dílny řecké death/doomové kapely.

Jednotlivé názvy skladeb vycházejí z homérských eposů, vidíme v nich samotného Odyssea, hrozivé Erynie, které mučily viníky vražd, nebo vábivé, ale smrtící Sirény. Do jisté míry je tedy album koncepční, jde o koncept smutečních písní, opírající se o nejtemnější místa Odyssey.

Stefanos Kinzoglou je v roli vypravěče, obřadníka, možná samotného Homéra. Oslepený, opřený o vlastní hlas a odevzdávající temnému Hádu smutek zapomenutých hrdinů.

I když by si téma doslova říkalo o symfonické pojetí, kde by vokalistův hlas doprovázelo množství nasamplovaných elfích hlasů, „Threnos“ zní docela jinak. Čistě. Smutně. Jen smutně. Je to čirá tesknota, oproštěná od dramatických efektů.

Album je velice nosné po hudební stránce. Atmosférické a silné od prvního tíživého tématu, které zní uším Středoevropana skoro orientálně. Od prvního tónu písně „The Song of Sirens“ se trhá hrudník živoucího Tartaru. Zrovna Sirény jsou častým motivem symfonické lyriky, vzpomeňme na jejich místo v textech Nightwish. Takže posluchač samozřejmě očekává vábivý ženský hlas, ne pekelný řev mučeného Odyssea. Ale Sirény nečekejte. Tohle je teskná lyrika plná pláče, ne fantasy se silikonovými přeludy narvanými do koženého prádla. Je to syrové zobrazení reality dávnověku.

Od prvního songu jsme si jistí kvalitou alba. Žádná gradace od nejslabšího songu po nejlepší. Nejlepší je hned ten první. Je krutý, jako lidské osamění, jako životní prázdnota, a ať už vypráví o čemkoli, představuje nám osamělou lidskou bytost, odloučenou od naděje. Orientální zvuk plačtivé kytary a supertěžké riffy, to všechno zmítá loďkou našich představ. Křehká klavírní mezihra je jen přípravou na další vlnu smutku. A to je jen první píseň…

Album není tak dlouhé, jde o sedm skladeb v celkové délce nějakých pětačtyřiceti minut, ale každá jednotlivá píseň se zdá delší, než ve skutečnosti je. Skladby jsou komponované chytře, elegantně, a přitom velmi klasicky. Nejde o experiment, ale o dokonalé vyznění, souhru, podání, které má člověku utrhnout srdce, ne ho ohromit technickými detaily.

Artwork: Vagelis Petikas-©Lifeforce Records

Na druhou stranu, i technická stránka alba je výtečná. Aby ne, když za mixážním pultem seděla taková veličina, jakou je Dan Swanö. Ostatně, veškerá produkce Lifeforce Records je nadstandardně kvalitní.

„Threnos“ je překrásné dílo zkušených tvůrců, není to tápání ve tmě, hledání formy, jen řemeslně dokonalá práce s ohromným uměleckým potenciálem. Vrcholná forma subžánru, který On Thorns I Lay představují. Hned na začátek roku se nám tak dostává do ruky album, které je na tak vysoké úrovni, že to až vyráží dech. Pro milovníky mytologického symbolismu je tu navíc opravdový poklad zaobalený autenticitou, vyvěrající z původu kapely. I když si můžeme stokrát říkat, že dnešní Řekové už mají s těmi homérskými pramálo společného, tenhle fakt nás při poslechu alba nenapadne.

Musím přiznat, že jsem byla natolik unesená, že jsem si album už na začátku roku zařadila do své topky, do které uslyším ještě stovky nahrávek. „Threnos“ je ovšem natolik kvalitativně výrazný počin, že se nerozpakuji hodnotit ho skutečně vysoko.

Album „Threnos“ vychází u Lifeforce Records 21. února 2020

all images: ©Lifeforce Records