Recenze: Resonance – Out of the Silence

Finští Resonance. Album „Out of the Silence“. Svými kytarovými riffy a velkolepými refrény připomínají plamenné motivy kapely In Flames, a tak si fanoušci této slavné party určitě přijdou na své, pokud si tohle relativně nové album pustí (světlo světa spatřilo v prosinci 2019). Na první dojem se to zdá jako velice zdařilý počin, ale jaké jsem z toho jako posluchač měla pocity doopravdy?

Vskutku, jak jsem již zmínila, kapela vsadila na jistotu a inspirovala se slavnými In Flames, kteří jsou známí kombinací screamu a nakřáplého zpěvu, mají charakteristické kytarové riffy a refrény jejich skladeb mají prostor a sílu (např. song Sound of a Playground Fading). Resonance do toho všeho přidali ještě djentové prvky a celé to dostává trochu odlišný nádech. I když jde z nahrávek cítit, že jsou to opravdu zdatní hudebníci a zjevně nad tvorbou tráví spoustu času, myslím, že by nebylo úplně od věci zkoušet něco více jedinečného (byť je to v dnešní době už docela těžké).

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Songy jsou po technické stránce neskutečně našlápnuté. Při prvním songu mi byla kapela hodně sympatická a říkala jsem si, že poslech celého alba mě bude opravdu bavit. Jenomže pak přišel druhý song, třetí, čtvrtý, pátý… A já jsem zjistila, že v podstatě to všechno zní velmi podobně, ne-li skoro stejně, až na několik rozlišujících znaků. Ano, je nesmysl, aby každá skladba zněla, jako kdyby všechny byly od různých kapel a ne od jedné (každá kapela by měla mít svůj charakteristický znak, který všechny songy napříč tvorbou spojuje), ale u Resonance míříme k druhému extrému, kdy jsem jako posluchač nedokázala rozeznat, která skladba je která.

Pokud je zde ale něco, co bych chtěla ocenit, tak musím rozhodně zmínit jejich schopnost přepnutí z drsných melodií do hravých a lehkých tónů. Byť to místy s nástroji hodně přehání, tuhle stránku mají zvládnutou na výbornou a mají u mě jako posluchače plusový bod. Na druhou stranu mě při skladbě „Another World“ zarazily vysoké tóny v intru, které ve mě evokují pocit, že byly do skladby přidány uměle, počítačově (kdo zná program Guitar Pro a ví, jak v něm zní výškové tóny kytar nebo houslí, určitě mi dá za pravdu). Tohle je prvek, bez kterého se kapela klidně mohla obejít nebo jej mohla aspoň zakomponovat jiným způsobem. Přeci jen je jejich tvorba hodně hutná, živá a tohle mi úplně jako umělý prvek do celé koncepce nezapadá.

Kapela se taky v albu nebála lehce experimentovat. V jedné ze skladeb se rozhodla využít ženský vokál. Zpěvačka má krásnou barvu hlasu a hlavně ho má opravdu silný. Tady ale vidím další mínus, a sice, že byť zpívá skvěle, v tomto stylu si tak trochu kráčela svým směrem a ne po boku kapely a upřímně, k hlasu slečny/paní mi vůbec nesedí její scream, který zde využila. Naproti tomu, zpěvákovi tento styl sedl jako prdel na hrnec. Při screamu sice zní tuctově, ale jakmile začne čistě zpívat, řeknete si: „Jo, ten zpěvák je charakter.“ Jeho bravurně zvládnutý zpěv celý projekt statečně drží nad vodou a opravdu mě jako jedna z mála částí kapely zaujal.

Co se týče instrumentální složky – místy je vyladěná akorát, místy je zbytečně moc tónů navíc. Například v outru skladby „The One“ mi, jako baskytaristce, připadá basová nahrávka navíc a naprosto zbytečná. Tuto pasáž stačilo poskládat jen z několika málo tónů a vám by jako posluchačům z onoho nového backgroundu spadla brada, ale najednou toho slyšíte hrozně moc a po chvilce si uvědomíte, že basová melodie vlastně ani tónově pořádně nesedí, nejde ruku v ruce s bicími a nemluvím o tom, že k souznění s kytarou to má taky hodně daleko.

Kytarista ve mě zase evokuje typicky nevyřáděného hudebníka, který věří tomu, že čím víc tónů za sebou do skladby vrazí, tím je to lepší. Není. Myslím si, že v dnešní době už tohle začíná být decentně passé a rozhodně by neuškodilo hudebníkům trochu ubrat. Bubeník má v hraní soudnost a ví, kdy ubrat a kdy naopak přidat. Byť místy absolutně nešetří dvojšlapku, troufám si říct, že po zpěvákovi je to nejsilnější článek kapely.

Abych stále ale jen negativně nekritizovala, moc mě potěšilo, když jsem v outru celého alba slyšela konečně razantnější změnu. Kapela se rozhodla použít ve své tvorbě i saxofon, a i když jsem si moc takovou kombinaci nikdy nedokázala představit, tohle se jim opravdu velmi povedlo. Hurá za tuhle část, která můj dojem z kapely o něco zlepšila.

A co na závěr? Kapela má potenciál. Mají spoustu much, obzvlášť by měli zapracovat na originalitě a na technické stránce, ale i přes tolik negativních slov chci říct, že úplně špatné to není. Osobně se považuji za velkého hnidopicha, co se hudby týče, ale věřím, že si každý z vás při poslechu tohoto počinu najde to své.