J.J z Harakiri for the Sky je velice aktivním muzikantem, který neustále potřebuje ventilovat své osobní pocity skrze hudbu, a tak v roce 2014 založil projekt Seagrave. Seagrave byl čistě jeho dílem, jak má tento multiinstrumentalista ve zvyku a bohužel se albu nedostalo příliš velké pozornosti médií, nebo zájmu posluchačů. Šlo spíše o kolekci písní, na níž si pochutnali především fandové Karg, nebo Harakiri for the Sky.
Projekt Seagrave se zrodil samozřejmě proto, aby zněl odlišně, než hlavní sólo projekt J.J – Karg a jeho domovská kapela, jinak by to příliš smysl nemělo. J.J na „Stabwound“ dal svobodu svým hudebním vizím, které by do Harakiri for the Sky či Karg tak úplně nezapadly. Škoda jen, že Seagrave nemají pro muzikantovo vytížení budoucnost a další desky nebo nějakého toho koncertu se nedočkáme, a tak působí „Stabwound“ jako výkřik hudebníka, který chtěl vyřvat něco odlišným způsobem, než je u něj běžné, ale byl to spíše výkřik prázdný.
„Stabwound“ je hudbou, která obsahuje vlivy definující to, co J.J poslouchá ve svém volném čase, to, kam jej to opravdu táhne a tohle všechno zde hudebně funguje pospolu. J.J se zde oddává své hudební svobodě a proto je recenzovaná deska upřímným otevřeným dílem, které už může být pro některé fanoušky výše zmíněných kapel hůře pochopitelné a stravitelné. Lyrika je klasicky věnována osobnímu náhledu na tématiku, jako jsou drogy, alkohol, deprese a nešťastné mezilidské vztahy. Hudebně je projekt soustředěn na sice post-black metal, ale svou důležitou roli zde hraje především post-hardcore a jeho nasranost a výbušnost.
Pokud jsou HFTS ovlivněni post-hardcorem, tak pro Seagrave to platí dvojnásobně. Písničky jsou naštvané, úderné a syrové. 
Vokály, pokud zrovna nejsou melancholicky čisté („Manifest XII“), jsou spíše uřvané a těmto vlivům přihrává podladěný hutný a syrový zvuk. Melancholika je tu stále přítomná kdesi v dáli hudebníkovy rozbouřené mysli v pasážích, kde všechna ta syrovost a výbušnost ustupuje post-rockovým, trošku vypravěčsky podaným odlehčením, ve kterých dotváří atmosféru mluvené dialogy, jako v případě „Pistanthrophobia“, která je také zajímavá grungovým úvodem, v němž cítím vliv Nirvany, kterou má skladatel, co jsem postřehl, rád. Na deprese se zde, alespoň v muzice, nehraje, ale ve skladbě „Down with the wolves“ si připomeneme i takovýto výraz, kdy zpěvák začne zoufale křičet, až se vám začne svírat vaše vědomí. Škoda jen občas hůře čitelné produkci, kdyby mělo album řízný zvuk jako nové albu HFTS – „Arson“, mohla by si recenzovaná deska stát mnohem lépe.
„Stabwound“ se nachází někde na rozcestí žánrů post-hardcore, post-black metal a post-rock. Deska je otevřená vlivům, které J.J vstřebává každý den a nehodily se jako nápady pro HFTS a Karg, to odlišilo Seagrave, projekt, který díky tomu měl smysl a je škoda, že se žádné další pokračování nechystá. Songy jsou naštvané a jejich tvůrce se zde snažil potlačit deprese, ze kterých spíše těžil jiné druhy emocí, jako je hardcorová nasranost na celý svět, občas zvolňující v melancholických post-rockových vlnkách, jako když se rozbouřené surové moře ve vaší duši utiší a na místo něj přichází vytoužený posmrtný klid.
Tracklist:
1. Pillage de Tombe
2. Pistanthrophobia
3. Harvest in June
4. Manifest XII
5. Down with the wolves
6. Bonjour Tristesse
Sestava:
J.J
Žánr: Post-black, post-hardcore, post-rock
Země: Rakousko
Label: Art of Propaganda
Datum vydání: 27. 04. 2015
Délka: 42:52
Recenze: Seagrave - Stabwound
0.00
Klady
- Projekt zní odlišně, než ostatní působiště J.J
- Energie, nasranost a melancholika v jednom balení
- Skvělá vizuální stránka
Zápory
- Hůře čitelná produkce, která má však výhodu tvrdosti a syrovosti
- Pro některé fanoušky Karg a HFTS může být Seagrave už příliš jinde
