Recenze: Sinisthra – The Broad and Beaten Way

Poměrně velkým finským překvapením tohoto roku se stal návrat gothic metalové formace Sinisthra do aktivního stavu. Uspaná Sinisthra, která zazářila jen krátce v roce 2005, kdy vydala svůj debut, se probudila do plné záře půlnočního slunce. Její nové dlouhohrající album je plné vlivů, zajímavých hudebních motivů a především vynikajícího zpěvu Tomiho Joutsena (Amorphis), který se k bývalé kapele na nahrávání alba vrátil.

Sinisthra se formovala v roce 2000, tehdy ještě pod názvem Nevergreen. Kapela byla dost aktivní a vydala během pěti let dvě EP a dvě dema. Potom se přetavila v Sinisthru a vydala první dlouhohrající album „Last of the Stories of Long Past Glories“. Psal se rok 2005 a zdálo se, že Sinisthra má dost našlápnuto.

Sinisthra

Jenže o rok později se nosný frontman, zpěvák Tomi Joutsen, stal součástí velké, slavné mašiny Amorphis, která ho přizvala k nahrávání alba „Eclipse“. Po odchodu Pasiho Koskinena zapůsobil zpěvák s hlavou plnou dredů v Amorphis jako zjevení. Jeho neobyčejný pěvecký, ale i výrazový talent ho předurčil pro velkou roli. Joutsen se postupně stal novou finskou metalovou ikonou, a Sinisthra tak zůstala bez vůdčího elementu. Sice byla zmiňovaná v Joutsenových biografiích, ale jako kapela fakticky přestala existovat.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

Hektičtí Amorphis, kteří vydávali album každý druhý rok a zbytek času vyplňovali nekonečnými, náročnými tour po celém světě, nemohli Joutsena pustit k dalším projektům, časově by se takový nápor nedal zvládnout. Proto bylo překvapivé, když se v posledních letech začal všestranný zpěvák a growler objevovat v odlišných projektech (Hanging Garden, Hallatar, Corpse Molester Cult). V jeho nabitém diáři si k překvapení všech fanoušků našla nakonec místo i mateřská Sinisthra. A výsledek? Možná ne epický, ne monumentální, ale naopak, intimní, klidný a hudebně naprosto skvělý.

Podívejme se tedy na album „The Broad and Beaten Way“ trochu podrobněji.

Právě intimita, prorůstající šesti skladbami, je hlavním nosným prvkem celého alba. Asi bych se neodvážila styl alba přesně zařadit, rozhodně se pohybuje spíš v limitech progresivního rocku s velmi nepatrnou kapičkou gothic rocku. Ťuká na atmosférické sklo a nejblíž má asi k nejrůznějším post metalovým melodickým formám. Nejde o metalové album, v tom smyslu, v jakém by ho mohli chápat ti, kdo se ještě nedostali na hranice žánru. Pokud v něm zazní tvrdší motiv, je spíš upozaděný, Sinisthra přišla s rockovým zvukem, nevydává se za hranice příjemné poslechovosti.

Příjemnost je určitě charakteristickou stránkou „The Broad and Beaten Way“. Každá skladba je vedená velmi promyšleně po melodické lince, která se rozhodně nesnaží o velký experiment. Jde o výsostně melodickou hudbu, která vychází z lahodné rytmiky a těžších riffů, které se zjevují jen v gradaci jednotlivých námětů. Jinak písním dominuje neobyčejně lyrický tenor hlavního protagonisty. Joutsen tu odhaluje veškerou něhu svého medového soudku, který má v hrdle. Jako zpěvák má opravdu kliku, hodně harsh vokalistů nezvládá čistý zpěv, ale Joutsen je brilantní technik. Navíc dokonalý sluchař. Je to ostatně vidět na živých koncertech, kdy se Joutsen dokáže přizpůsobit i složitějším technickým podmínkám a neshodit tak celý koncert špatným zpěvem. Málokdy se může vyřádit jen v akusticky znějícím, hodně melodickém zpěvu, i když mnoho skladeb Amorphis je založených na principu častého střídání hlasových poloh. Sinisthra excentrického vokalistu musela udržet jen v jedné, a to lyrické poloze. Joutsen nemá ani v jedné písni možnost jít moc dopředu, přesto zvládá na celkem malé ploše ukázat všechno, co v čistém a velice jednoduchém zpěvu dokáže.

Co se hudby samotné týče, já jsem si užila trochu retro rockový zvuk, který jde poslouchat prakticky pořád dokola. Je to takové hudební gumbo, ve kterém se dá slyšet všechno, od Nirvany až po Stone Temple Pilots. Zároveň si jednotlivé skladby udržují poznatelný styl, který zvolna plyne a zanechává za sebou pocit příjemnosti. Je to taková letní, velice odlehčená hudba, která neklade na posluchače specifické nároky. Prostě tu je, aby byla slyšená a třeba i prožívaná. Osobně jsem podlehla kouzlu skladby „Closely Guarded Distance“, která je vystavěná od začátku do konce natolik dobře, že se z ní stává dost lehce návykovka, kterou budete potřebovat. Ví, kdy vás zamrazit v zádech a kdy polechtat na páteři.

Naopak „Halfway To Somewhere Else“ má skoro soulový zvuk, je to večerní záležitost, atmosférický kousek čokolády, podobně jako závěrečná „Ephemeral“. Vyváženost skladeb je velkým bonusem nového alba.

Hudebně jde tedy o krásnou věc, kterou si člověk poslechne s opravdovým zájmem. Navíc má nová Sinisthra potenciál stát se hudbou, kterou si člověk pustí opakovaně, zas a znova. Jediné, co mi asi vadilo, byl tentokrát cover alba, ke kterému většinou nemám potřebu se vyjadřovat. Možná si italský label Rockshots Records mohl dát víc záležet. Bohužel label se skoro u všech svých kousků pohybuje na dně grafického pekla a ani Sinisthra by nevyhrála cenu za design roku. Cover vypadá jako nedokončená rychlovka, která vlastně neví, čí je a proč existuje. I při respektu k starému a vlastně docela osobitému logu kapely by se asi s grafikou dalo udělat nějaké to kouzlo.

Když si ale vezmu, že největší slabina hudebního alba tkví v grafickém provedení, je to vlastně úsměvné. Protože hudební design dalece převyšuje jakékoli vizuální nedostatky. A vidět Joutsena živě se Sinisthrou na pódiu by byl natolik velký vizuální zážitek, že bych na koncert ráda dojela třeba i do Finska.

Album vyšlo: 15. května 2020 u Rockshot Records