Recenze: Soliloquium – Things We Leave Behind

0

O švédských Soliloquium už jsem před nějakým časem psala a představovala je českým posluchačům. Vzhledem k tomu, že v březnu letošního roku vyjde třetí dlouhohrající album těchto švédských progresivních doom metalistů, asi by bylo dobré existenci nenápadné kapely znovu připomenout.

Prosadit se na velmi zaplněné švédské metalové scéně není nic snadného, protože na nejvyšších příčkách se pevně drží ostrými drápy pěkná řádka vrcholných predátorů, jejichž kvality oceňuje celý svět. Švédsko ještě stále platí za metalového tahouna, i když jeho pozice v mnoha ohledech slábnou. Další nebezpečí pro méně známé švédské kapely dřímá na druhé straně monitoru, kde sedí dravá kritika. Samozřejmě, každý metalový recenzent má v hlavě desítky a ve většině případů i stovky jiných švédských alb a hlasů, takže kritik lehce dokáže jakoukoli neznámou formaci roztrhat na kusy a vyžrat jí játra. Já nejsem příliš zlý recenzent, nicméně i já nosím v hlavě slušnou zásobu švédských alb, a to nejsem odborník na Skandinávii, ale na Finsko. S chutí jsem se ale zakousla do nabízených jater severských Prométheů, protože připravovaná novinka „Thinks We Leave Behind“ není nezajímavá.

Možná tentokrát začnu odjinud, od toho, čím většinou kritiku uzavírám, tedy od svých pocitů. Po pravdě, jsou trochu zmatené a občas se topí v nejistotě. Ne ohledně instrumentální nebo pěvecké složky alba, tam příliš netápu, ale od začátku jsem si nebyla tak úplně jistá, co poslouchám, jako by se ani sami tvůrci nemohli rozhodnout pro jednotící styl, pro jasně definovaný odraz v zrcadle. Je to věc, která Soliloquiu výrazně škodí, styl není poznatelný na první poslech. Na to, že nejde o covery, ale o původní tvorbu, mi to maličko připomíná začínající kapely, které svůj talent tříští do tolika vlivů, že si nakonec nevybudují vlastní obsah. I po několikátém přehrání jistě kvalitního a zajímavého alba jsem stále na vážkách a nevím, jestli se mi ta přílišná variabilita líbí, nebo jestli mi ve skutečnosti vadí. Rozhodně se kvůli tomu nedostavil potřebný wow efekt. Občas jsem se nadechla v úžasu a potom zklamaně vydechla. Soliloqium tak pro mě zůstává nadále trochu záhadou, která mě maličko zlobí.

Jedním z vysvětlení, proč kapela, která je na scéně od roku 2011, zní pořád trochu jako začínající band, by mohl být sám frontman. Stefan Nordstöm je bezesporu velice talentovaný a agilní muzikant, kterému bohové nadělili kromě talentu i velmi dobrý intelekt a ještě zevnějšek, o kterém si může kdejaký zpěvák nechat zdát. Ovšem, poťouchlá božstva nadělila Stefanovi také příliš velkou zvědavost, a tak se frontman zabývá metalovou kritikou. To je samozřejmě kámen úrazu, znají to asi všichni, kdo recenzují žánr, který sami vytvářejí. Je to důvod, proč hraju blues a rock. Protože kritik do uší dostane za rok neuvěřitelné množství materiálu. Velké množství hudby, kterou musí poslouchat, i kdyby se mu nakrásně moc nezamlouvala. Poslouchá, analyzuje, obrací alba ze všech stran. To samozřejmě zasáhne krutě paměť. Když chcete složit píseň ve stejném žánru, vaše originalita utrpí. Protože máte v hlavě příliš mnoho hotových věcí, příliš mnoho výsledků cizí tvorby. Kritik je nucený poslouchat pozorněji než běžný posluchač. A hlavně častěji. Jedno album slyší tolikrát, že se mu vryje do mozku. Takový zásah samozřejmě ovlivní jakoukoli tvorbu a já přičítám roztříštěnost Soliloquia právě tomu, že jeho hlavní tvůrce podlehl vábení mnoha muzikantů, totiž, stát se recenzenty. Věřím, že kdyby Stefan začal hrát jiný žánr a zůstal u metalové kritiky, zaměřené v jeho případě na doom metal, pak by se jeho talent projevil v mnohem zajímavější škále.

Album „Thinks We Leave Behind“ totiž obsahuje velké množství cenných hudebních nápadů a střípků geniality. Zvlášť ve chvíli, kdy se rozhodne využít tvrdší a dynamičtější postupy, zní skvěle. Když se snaží být příliš snové, intelektuální nebo stylově doomové, jeho účinek slábne. Už u předchozího alba jsem oceňovala právě ty pasáže, které se pohybují spíš na hranici death doomu a které dají prostor instrumentaci.

Pomalejší skladby totiž odhalují pěvecké rezervy jinak velice nosného a jemného Nordstömova tenoru. Lepší je vokalista v growlu a nejlepší rozhodně ve screamovaných pasážích, které mu opravdu sedí. Nordström je deathový talent, křik mu sluší víc než romantická melancholie. Ostatně ve skladbě „It Was Taken Away“, která je rozhodně jednou z nejlepších stop alba, vokalista dokazuje, že s hlasem dokáže pracovat výtečně a jeho scream je fantastický. Mám pocit, že kdyby Soliloquium vydali black deathové album, muselo by být opravdu špičkové.

Jak vypadá nádherný a profesionální clean, ukazuje hostující finský hudebník Mikko Heikkilä ve skladbě „The Discarded“. Najednou je pěvecká laťka mnohem výš, vokalista Kaunis Kuolematon a Dawn of Solace ví, jak zaznít.

Opravdu silnou stránkou alba je instrumentální složka, která mě prostě těší a která má určitě veliký potenciál. Kytarové pasáže, míchání akustiky s elektrikou, elegantní vyznění jednotlivých motivů, nenápadné bicí a překrásný zvuk basy Jonase Bergkvista, tomu nelze nic vyčíst. Zakládající člen kapely a výborný basák Bergkvist je hodně přesvědčivý, je příjemné, že basa dostává hodně prostoru. Instrumentace je vyvážená a charakterizuje ji přiměřenost, vyváženost a příjemnost. Tam se naopak doom velice hezky snoubí s oblými, tesknými tóny basy. Jonas Bergkvist je elegantní hráč.

Soliloquium samozřejmě i na novém albu využívají hostující umělce, kteří jednotlivé skladby dobarvují. Vedle výše zmíněného Mikka Haikkily je to třeba klávesista Jari Lindholm, který album mixoval, nebo vokalista Joakim Rudemyr a klávesista Gustav Gunnarsson. Hostující hráči jsou určitě velkým obohacením jednotlivých skladeb, které tak získaly na plasticitě.

Tak, jsem na konci a přemýšlím, jak album ohodnotit. Líbí se mi a nelíbí zároveň. Víc převažuje spokojenost, především s instrumentální složkou, nespokojenost má své vážné důvody. Nicméně Soliloquium není kapela, kterou bych chtěla zatratit. Pořád v ní vidím ten obrovský, nádherný, nevyužitý potenciál. Cítím, že by to mohl být jeden ze švédských lídrů, kdyby…

Málokdy rozdávám velkopanské rady, necítím se na to být kompetentní, ale tady se asi neudržím. Kdyby kapela našla jeden styl a nechala volnost svému talentu, nebála se větší tvrdosti a šetřila s čistým vokálem, pak by se Soliloquium stalo událostí. Protože předpoklady i možnosti má. Když se nebude bát opustit jiné, lákavé vzory a najde si vlastní cestu, budu stát v první řadě a tleskat.

6.2 Instrumentálně zajímavé

Album, které se stylově střetává s kapelami typu Katatonia, Kaunis Kuolematon, Ghost Brigade i Swallow the Sun

  • Skladby 6,5
  • Originalita 4
  • Produkce 7,5
  • Zpěv 5
  • Instrumentální složka 9
  • User Ratings (2 Votes) 10
Sdílení

O Autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x