Recenze: Stolen Lives – Luciferův efekt

Čtveřice z Vysokého Mýta brázdí vody českého undergroundu již poměrně dlouhou dobu, a přestože je kapela v průběhu 15 let své existence poměrně aktivní, tak vloni v létě vypustila do světa svou teprve druhou dlouhohrající desku. A když už se mi „Luciferův efekt“ dostal pod ruku, rozhodl jsem se mu trochu podívat na zoubek.

STOLEN LIVES hned od prvního songu „Háček“ nenechají nikoho ze svých věrných na pochybách, že na stylu jejich tvorby se nic nezměnilo. Je to stále ta pekelně rychlá kombinace thrash metalu, old school grindu i coreu, na kterou jsme byli zvyklí už z jejich předchozí tvorby. Sami se označují jako „fast thrashcore“ a tato zkratka k nim jednoduše sedí. Stejně tak musím pochválit samotný název „Luciferův efekt“, který je zde v plném souznění s texty, které vesměs pojednávají o aktuálních problémech, ale čiší na mě z nich jedno společné poselství: lidská existence je nicotná, snaha o změnu marná a navzdory nekonečnému boji dobra se zlem nás všechny stejně čeká peklo a zatracení. Ale na někoho z vás to může působit třeba úplně jinak, a to se mi na kapele líbí. Nesděluje svou myšlenku úplně prvoplánově, ale i přesto tušíš, kam se tě snaží směřovat.

Trending

Obscuro Podcast – Daniel Friml a povídání nejen o práci metalového producenta

Songy jsou rychlé, svěží a žádný z nich nepřekračuje tříminutovou stopáž. Poslech tak utekl překvapivě rychle, navzdory tomu, že jsem měl během prvního výplachu uší trochu problém oddělit od sebe jednotlivé songy a místy mi to splývalo. Při druhé dávce už to pro mě bylo výrazně lepší, asi jsem napoprvé nebyl v úplně kvalitním rozpoložení. Nicméně přišlo mi, že v polovině alba se začala lámat kvalita. Po výborné skladbě „Prozium“, která pro někoho může být o drogách a pro jiného zase o politice, a která je za mě nejlepším počinem Luciferova efektu, mi přijde zbytek alba trošku níž – ale stále na velmi solidní výši. Ten tlak, intenzita a autenticita kapely vyváží i drobné nedostatky. Zejména proto, že na lokální scéně mě nenapadá nikdo další jako oni.

Od své dlouhohrající prvotiny „Budoucnost sviní“ kapela nikam neuhnula a nehraje si na nic víc, než čím je: předním zástupcem české extrémní scény. Přesto je na kapele čtyřletý vývoj znát: skladby jsou o něco techničtější. Upřímně se těším, až na pány opět zajdu naživo a myslím si, že zrovna třeba „Raději být naivní“, která smrdí punkem na kilometr daleko, a kterou beru jako nejslabší kousek desky, bude v live provedení mou nejoblíbenější. Obecně ale platí: pánové, dobrá práce a jen tak dál!