Přechod na druhý břeh, který z toho, kdo vchází do jiné dimenze své existence, vyrve duši z těla. Řev žíznivé harpyje, která mučí Oresta hluboko v nás. Nové album českých doomařů The Corona Lantern evokuje starověká mystéria a probouzí přízraky. Druhé album české doom metalové formace je syrové a kruté. Je to dotek čistého undergroundu, kde si ani jedna ze šesti skladeb nenárokuje korunu líbivosti. Na sklonku depresivního roku vyšlo album „Certa Omnibus Hora“ jako svědectví temnoty.

 

Český doom metal nemá početné publikum a neláká ty, kteří vyžadují od hudby především líbivou melodičnost. The Corona Lantern mají specifický zvuk určený publiku, které už prošlo zasvěcovacími rituály smutku, odcizení a křiku.

Tentokrát Corona ponořila ruku do otevřeného hrobu a nasadila těžkotonážní funerální témata. „Certa Omnibus Hora“ je album, při kterém si neoddechnete. Hudba evokuje temné pohřební rituály, které musí pozůstalé rozdrásat až k úplnému vyčerpání. Pokud máte rádi předchozí album „Consuming The Tempest“, pak možná budete zprvu zaražení, protože výrazně ubylo akusticky jemných pasáží, ve kterých se pozvolna rozvíjí základní téma a připravuje nás na větší záběr. Naopak, do popředí vystupuje sludge, který bourá doomový kolorit. Album je úzkostnější, napjatější a tvrdší a nemazlí se s námi. Předpokládá, že první krůčky už máme za sebou.

Dahlien umí znít jako osud skrytý v pozadí. Vždycky mě ten efekt zarazí a vždycky si na něj musím znovu zvykat. Výrazná vokalistka, která trhá člověku pocitově plíce, se vynořuje z pozadí skladeb. Nestojí před námi, skrývá se za kapelou, nachází se příliš daleko a jen občas pronikne blíž k nám. Je to zvláštní pocit, který mívám u všech nahrávek Corony. Jako by Dahlien stála v dostatečné vzdálenosti, izolovaná od všeho, překrytá zvuky v popředí. Mívám tendence ji vytáhnout blíž, ale ona zůstává neustále oddělená. Možná právě potlačení stopy zpěvu do pozadí ještě víc přispívá k napětí, vytvářeném mezi posluchačem a interprety.

Právě toto napětí táhne album blíž sludgi než doomu, který většinou posluchači nechává prostor k výdechu, někdy i k nudě. „Certa Omnibus Hora“ nenechává prostor k odpočinku. Je to neklidná hudba, plná napjatých strun smutku. Depresivní blouznění, lkaní nad mrtvými, neustálá litanie bolesti bez chvíle výdechu. Dahlien má obrovský potenciál. Pořád nechápu, kde se v tom stvoření, které by mohlo něžně kvílet při sladkých popových tónech, bere ta neuvěřitelná síla, trhající kameny. Krutost skrytého, prapůvodního ženství, dotek krvelačného matriarchátu, zlo ukryté v něze. Dahlien svým vražedným hlasem musí obstojně děsit i feministky.

Typicky doomová není ani instrumentální část alba. Tuším, že pánové se při nahrávání rozhodně nenudili a nepospávali u opakovaných pasáží. Naopak, jejich hrátky s disonancí na hraně příjemnosti a absolutní bolesti jsou občas pěkně kruté. Z minulého alba jsem byla zvyklá občas zažít i trochu akustické něhy, ale, asi jako v zaběhnutém manželství, něhy ubylo a přibylo neklidu.

Na obrázku může být: 1 person, hat , child a text

Igor Krakhmalev a Tonda Smrčka se rozhodli kráčet bosýma nohama po ostří dokonale nabroušeného nože. Jejich pojetí je nemilosrdné a rozhodně si nehraje na decentnost. Musím se přiznat, že jsem občas poslouchala některou ze skladeb jen proto, abych si znovu užila ty zlé disonantní pasáže.

Kdo naopak zachoval dostatek něhy, to je Dima Borovkov. Na albu je basová linka vymazlená k zbláznění. Dima mručí elegantně. A stejně noblesně zní velice klidné bicí Šimona Hajdovského. Jako by část hudebníků vyvažovala krutost základních motivů a snažila se je stáhnout ze sludge zpátky k doomu. Celé album tak vytváří velké množství netypických kontrastů a posluchač je udržovaný v neustálé nejistotě, ve které netuší, jak vyprávění o smrti dopadne.

„Certa Omnibus Hora“ je vyspělé, zralé album, které klade na cílové publikum velké nároky. Jeho náročnost z něj dělá unikát, který dalece přesahuje břehy malého českého rybníčku, a The Corona Lantern jen potvrzují to, co už o české undergroundové scéně víme dlouho. Proti trochu zoufalé skupině hudebně nevyzrálých, ale komerčně úspěšných interpretů, kteří jako by vyšli z kritikových nočních můr, stojí sbírka vynikajících individualit. Jejich jedinečnost je nesporná, ale nesmírně těžko se drápe mimo omezený prostor. V českém rybníčku se dějí nádherné věci, ale ví o nich jen minimalistické publikum. To je krutá realita, která nás trápí už roky.

Na obrázku může být: text, kde se píše HEOC ONEMAY IV HEAR HEARTBEATS HOURS BETWEEN

A nádherná je tentokrát i grafická podoba alba. Vzhledem k tomu, že ji vytvořila sama vokalistka, vizuální podoba se kryje s obsahem víc než dokonale. Opakovaný motiv smrtící nevěsty a kamenného srdce ve spojení s minimalistickým designem vleče album daleko za hranice našeho klaustrofobického prostoru.

Nevím, co napsat závěrem. Možná, že jsem zasažená a do jisté míry dojatá, protože se jako milovnice hudby můžu dotýkat něčeho jedinečného a zvláštního. Samozřejmě jsem taky ve slušné depresi, protože, přiznejme si, není úplně chytré pustit si takovou nálož na sklonku podzimu, při únavě a po příliš velkém množství kávy. Na druhou stranu, „Certa Omnibus Hora“ není album, určené k poslechu v období, kdy po zelených loukách hopsají šťastní králíčci. Je to album našich prvotních strachů, smutků a neúprosnosti zániku, kterému se nevyhneme.

All images: ©The Corona Lantern

9.4 Unikátní
  • SKLADBY 9
  • ORIGINALITA 9
  • PRODUKCE 10
  • INSTRUMENTÁLNÍ SLOŽKA 9
  • ZPĚV 10
  • Hodnocení Čtenářů (0 Hodnocení) 0

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x