Recenze: Tribulation – Down Bellow

Člověk, který trochu sleduje (pop)kulturní dění si jistě všiml, že Tribulation jsou dnes horké zboží. Mluví se o nich nejen v rockovém a metalovém tisku a blogosféře, ale i v médiích s širším záběrem, jako třeba ve vlivné indie publikaci Pitchfork, video recenzi na Down Bellow zveřejnil také youtuber Anthony Fantano, který je pro některé metaláky chodící definicí hipstera. Tribulation k úspěchu taky pomohlo zařazení do různých nejen metalových playlistů na Apple Music a dalších streamovacích službách, což je dnes pro většinu hudebních posluchačů nejdůležitější způsob, jak objevovat novou muziku. Vrtá mi tedy hlavou otázka, co dělá kapelu, která vydala svůj debut v roce 2009 a svou první desku u velkého vydavatelství až v roce 2015, tak atraktivní i pro metalem nepolíbené „normies“, kteří jinak ignorují tvorbu známějších metalových kapel?

Odpovědí se nabízí řada. Kromě nezpochybnitelné kvality muziky Tribulation pomáhá i image a sound sedmdesátkového okultního rocku, který je prostě trendy. „Retro“ je v pop-kulturní estetice v kurzu už celkem dlouho, někteří kritici mluví dokonce o „retrománii“. Dále je taky v kurzu všechno temné a okultní, což můžeme vidět třeba na „street goth“ módě nebo na okultním pozlátku, kterým se zahalují sound-cloud rappeři (tj. nová vlna rapu). Retro vlivy jsou výrazné i v metalu, zvlášť v populární doom metalové scéně, která pomohla metalu se opět zviditelnit po úpadku jeho popularity okolo roku 2000. Tribulation lze chápat tak trochu jako konkurenta Ghost a v porovnáním s tímto projektem působí trochu méně jako parta komiksových postaviček. Co si budeme nalhávat, jejich androgynní charizma rockových hvězd sedmdesátých let je prostě chic. Tento článek ale nemá být ruminací o tom, jak se tvoří úspěšný marketing kapely, takže přejděme k tomu, co nám kapela nabízí na Down Below.

Down Below je v podstatě logickým pokračováním předchozího alba Children of the Night. Deathmetalové vlivy z prvních dvou alb jsou pryč (hudba na prvním albu The Horror mi připadá jako deathmetalová verze Watai) a z jejich deathmetalové minulosti zbyly už jenom vokály à la Cookie Monster ze Sezame, otevři se. Tribulation nyní hrají mix goth rocku a heavy metalu ze kterého čiší morbidní a zároveň romantická atmosféra. Svůj sound trošičku dluží svým dnes už zaniklým krajanům In Solitude, se kterýma v minulosti odehráli turné. Jejich hudba stojí na chytlavých riffech a nápadité sólové kytaře, doprovodné nástroje jako klavír či klávesy songy jenom okořeňují „upíří“ gotickou atmosférou. Songy jsou sevřené, mají drive, ale zároveň mají určitou míru progresivní komplexnosti, a oproti songům na posledním albu jsou o něco učesanější a chytlavější.

První tři songy jsou okamžitě zapamatovatelný, svižný rockenroll nejvyšší kvality se skvělými sólovými melodiemi i souhrou kytar. Další song „Subterranea“ v tempu trochu zvolňuje, zato ne v temnotě své atmosféry. Po něm následuje kratší instrumentální intermezzo s názvem „Purgatorio“. Ponuré akordy akustické kytary tu doprovází strašidelná melodie xylofonu či snad hrací krabičky. Se songem „Cries from the Underworld“ album nabírá na otáčkách, je tu ale prostor i pro smutnou akustickou pasáž, která věstí klid před bouří v závěru songu. Další song „Lacrimosa” je patří k nejtvrdším songům na albu, zároveň je ale taky dosti „proggy“: v polovině songu je atmosferická pasáž se sborovým zpěvem, na konci pak dosti dlouhé klavírové outro. Čtyřminutový song „The World” je svou povznášející atmosférou „nejradostnější“ song na albu, po kterém následuje závěrečný song „Here Be Dragons“, pomalejší melancholická tečka za albem.

Jaké je tedy album Down Bellow? Album je s hrací dobou cca 46 minut koncizní, díky dobrým písním a určité rozmanitosti dobře plyne. Album má v porovnání s předchozí deskou uhlazenější, celkem dynamickou produkci (DR 7). Stylově i technicky je všechno na tomto album dotažené k dokonalosti – Tribulation žijí ve vlastním světě, který je formálně dokonalý, ale který je tak trochu uzavřený do sebe. Je to krásná ulita. Vstupte do ní a určitě se budete náramně bavit, nečekejte ale moc navíc – proto hodnotím „jenom“ 8/10 (tj. „výborné“), ne logicky vzato 10/10. Dle mého názorz jsou kapely, které mají „víc co říct“, ale to je na jiné povídání.

Century Media Records

Švédsko

2018