Recenze: Vanha – Melancholia

Švédský label Black Lion Records má velmi šťastnou ruku na dobré kapely. Poslední vynikající vydavatelský počin se odehrává ve velmi trudnomyslném doomovém tempu. A nutno říct, že label objevil černou perlu. Protože Vanha je jako cejch, vypálený do duše. Bolestně krásná, křehká, a přitom neskutečně maskulinní. Je to doom, který zvolna odtrhává svaly od kostí. A přitom nepohne člověkem víc, než mu posluchač sám dovolí.

Vanha rozhodně není početná kapela, ve skutečnosti ji tvoří hlavně Jan Johansson, multiinstrumentalista s nádherným, sytým hlasem, plným nekonečně tísnivého smutku. Jan Johansson, který je ještě hybatelem black/folkových Frostvang, je typický severský solitér s dlouhými vousy, dlouhými riffy a dlouhou depresí. Podle potřeby Johansson využívá na nahrávkách hosty, ale ve skutečnosti se o své projekty nedělí. Tahle melancholická individualita si vystačí sama. A na nahrávce to není moc znát.

Trending

Recenze: Naurrakar – Uranfaust

Na severu je takových solitérů hodně. Přeci jen, v málo obydlené oblasti máte za dlouhých zimních večerů dostatek času pro učení se hry na nástroje a členové kapely se shánějí obtížně. A přestože z Trollhättanu, kde Johansson žije, není do legendárního Göteborgu moc daleko, Johansson si raději zvolil ticho a samotu. Ostatně každý, kdo někdy přemlouval ostatní členy kapely, aby se dostavili na zkoušku, asi zauvažoval, že se raději naučí na víc hudebních nástrojů a docházku si pro jistotu zajistí osobně. Johansson mě samozřejmě zajímá i tím, že svůj one man band pojmenoval finsky, tedy Vanha. Pro redaktora finské rubriky je takové vábení neodolatelné, lidé postižení finofilií se poznají celkem snadno a mají tendenci se velmi nenápadně shlukovat.

Konečně bych se ale měla dostat k albu „Melancholia“. Tedy, co k němu vlastně napsat? Je vynikající a má opravdu jen velmi málo slabin, které zaznamenají snad jen ti, jejichž temné srdce tepe ve velmi pomalém rytmu. Musím se nejprve zastavit u coveru a říct, že se mi líbí. Jistě, je charakteristický pro doom metal, je tak typický, že se asi dost lidí usměje, ale je podmanivý. Většinou se v recenzích nezabývám obálkami, ale tahle mě něčím dostala a po dlouhé době je to výtvarná práce, kterou bych ráda držela fyzicky v ruce, což je dobrá motivace pro koupi alba.

Samotné album obsahuje šest skladeb, ale samozřejmě, mluvíme o doomu, takže nehrozí žádná rychlá tříminutovka. Je to šest plnohodnotných skladeb, které se nikdy nepohybují pod hranicí sedmi minut, takže má album standardní třičtvrtěhodinovou délku. A rozhodně je co poslouchat. Jak už jsem předestřela, Johansson má naprosto podmanivý pěvecký projev. Občas je to growl, který vyvolává jemné mrazení v bedrech, občas je to spíš velice hluboký scream, technicky opravdu delikátní, občas je to jen přednes, ale ten má asi největší kvality. Johansson umí člověka dostat do transu, musím říct, že jsem u některých skladeb prožívala takřka náboženské vytržení a cítila, jak mi mozek taje pod příslibem dalšího náporu té vleklé, medové hlasové erotiky.

„Melancholia“ se dobře poslouchá při soumračně šedé barvě nebe, se severským krimi na kolenou, hořkou čokoládou u polštáře a hodně, hodně hořkou kávou v šálku. Kromě vynikajícího hlasového projevu vokalisty oplývá „Melancholia“ velmi příjemnými melodickými pasážemi, určitou mírou citu pro experiment, který využívá akustické vhledy nebo naopak industriální zvuky. Jistě, klasicky dlouhý, těžký, dalece znějící, oblý doomový riff je tu patřičně zvýrazněný, je tak pomalý, že vám žíly z rukou trhá velice, velice zvolna. Usínáte při té nádheře, a přitom jste bdělí. Jo, je to vážně tak pomalé a tak dobré jako čokoláda Fazer, jako vůně dehtu, jako stmívání nad ztichlým barem v postapokalyptické oblasti plné radioaktivního spadu. Je to prostě čistá metalová lyrika.

„Starless Sleep“ je skladba, která tančí skoro na ostří stylového kýče. Slyšíte ty housle? Ano, Johansson se nebojí využívat klišé a také se nebojí jedné velice ošemetné věci. Totiž první tři skladby, tedy „The Road“, „Storm of Grief“ i „Starless Sleep“, mají naprosto identický hudební motiv. Prakticky jde o poslech jedné a té samé skladby, která má tři mírně odlišné pasáže. Přestože mě tento postup dost překvapil a musela jsem se ujistit, že opravdu slyším neustále totéž, v konečném důsledku mi to opakování zalezlo pod kůži. Díky tomu, že tu máme tři prakticky stejné skladby, následující „Your Heart in My Hands“ zní najednou odlišně a z alba vystupuje. Ve skutečnosti je ale intro při pozornějším poslechu zase stejné. Album vychází z opakujícího se melodického motivu, který dokonce ani nezastírá svou neustálou repetici. Ti, kdo neposlouchají doom, tohle asi nepřežijí. My, odolné zrůdy, postižené tesknými rytmy, to ale oceníme. Protože pravý posluchač doomu ví, že jeden motiv opakovaný třeba jen velmi rychlých deset minut se náležitě nevstřebá. Čtyřicet pět minut téhož je teprve kvalitní poslech. Nikam se neženeme.

„Fade Away“ maličko změní téma, čímž i zoceleného posluchače překvapí, protože náhlá změna po nějaké půl hodině poslechu může doomovému fanouškovi způsobit malý infarkt. Naštěstí je to ale nejtemnější skladba celého alba, a když jde o temnotu, člověk odpustí hudebníkům cokoli. Temnota je nosná. „The Sorrowful“ uzavírá opus, který se odvažuji popsat jako melancholické konceptuální dílo. Jan Johansson dokázal, že ví, jak řezat do živého a kam zabodnout dlouhou jehlu tesknoty. Po poslechu alba „Melancholia“ mám nutkavou potřebu pomazlit se s nejbližším náhrobkem. Asi bych nechtěla vidět Johanssonovi víc do hlavy, ten letmý pohled mi stačí na několikatýdenní depresi. Ale zároveň musím přiznat, že tenhle druh deprese je pro nás, závislé na droze zvané doom metal, nejlepší volbou pro zimní období. Album estetizovaného smutku v nás vyvolává příliv nezkaleného štěstí. Koneckonců, proto doom existuje.

Images: Vanha, Black Lion Records