Recenze: Volucrine – Skywards

0

Finští Volucrine začínali v roce 2009 jako kapela s prostým názvem „V“. V roce 2011 vydali, ještě jako „V“, dlouhohrající album „The Year of Relinquishment“ a potom zmizeli ze scény, aby se objevili o tři roky později, prakticky ve stejném složení a s novým názvem, Volucrine. Skupina z finské Kouvoly, města, o které se ve finské historii tahali všichni, kdo se na daném území zrovna nacházeli, jako by symbolizovala místo svého vzniku. Volucrine je těžko zařaditelná hudba a nevejde se do žádné škatulky, označené jasným názvem. V podstatě si kapela zachovává melodeathový ráz s progresivními prvky, které ráda občas obohatí o thrashové postupy. Občas je ale schopná sáhnout po jakékoli jiné alternativě a začlenit ji do svého repertoáru. U Volucrine je vlastně divné, že se kapela víc neproslavila. Už jen díky tomu, že frontman Jupe Velin splňuje náročné požadavky dnešního metalového publika na kvalitu, má výjimečně dobrý clean vokál a nadstandardně skvělý harsh. Když k tomu připočtu charismatickou tvář a dynamický projev, Volucrine by měli táhnout. Na druhou stranu, oficiálně fungují teprve od roku 2014 a svou pozici si teprve budují. Budují ji ale velice kvalitně. Jejich hudba je velmi dobře poslouchatelná, skvěle odehraná a kvalitně zpracovaná.

Album „Lead Heavens“, kterým se Volucrine představili, bylo poměrně ikonické a zajímavé. Kombinovalo lyrickou zasněnost s ostrými metalovými postupy a navíc nabízelo kvalitní, básnickými obraty prošpikované texty, jejichž autorem byl Jupe Velin. I díky tomu bylo první album velmi zralé, navíc hudebně chytlavé. Nyní se na vysoký standard snaží navázat Volucrine novinkou „Skywards“.

„Skywards“ zní maličko jinak než předchozí počin, ale kapela rozhodně neslevila z kvality. Znovu propojuje melodické pasáže s progressivem, znovu si hraje s možnostmi žánrů a klouže po nich s lehkou elegancí. Nechává vyniknout ostříleného technika, kterým je lead kytarista Jarmo Hienonen. Ten dostává dostatek prostoru, aby se vyřádil a podpořil Velinovy hlasové experimenty. Právě technická vytříbenost jednotlivých skladeb dělá z Volucrine undergroundovou lahůdku. Jejich hudba je perfektně promyšlená a ví dobře, jak naladit ucho posluchače. Neburcuje, nikdy nás nezavede do výšin hudebního vzrušení nebo nás neotráví příliš okatým klišé. O „Skywards“ se dá říct, je to vyvážené album jak po stránce technické, tak po stránce umělecké. Kdyby Volucrine nepoužívali ten pěkný growl, mohli by usilovat o místo v mainstreamu. Jenže – oni sami by asi neradi přišli o Velinův nečistý talent. Velin umí growlovat nádherně. Je to medvídek vskutku podařený a ten jeho hluboký, velmi jasný a čistý growl bez jediného smítka jasně říká, že mainstream kapelu nebaví.

Přesto se v některých písních nebojí pohrát si i s klasickými heavy metalovými postupy. Třeba v písni „The Glacier Plains“ by mohla vyběhnout žilka na čele lecjakému vyznavači heavy metaové klasiky a rozklepat mu třásničky na kožbundě. Naopak „Terra Frigidum“, jediný song z desky, který můžeme znát už od roku 2016, kdy vyšel jako singl, osciluje skoro na hranici melodeathu a thrashe. Tedy, s výrazně progresivním způsobem zpěvu. Volucrine jsou prostě nápadití hráči.

Celé album jako by si vůbec rádo hrálo se staršími vlivy a klasickými postupy. V případě „Uplifted“ se dokonce dostaneme někam k britským rockovým vzorům z devadesátých let. Volucrine chytli vlnu retro stylu a nebojí se přiznat, kdo je inspiroval. Rozkošné vokály v pozadí ve mně vyvolávaly spokojené úsměvy. A přechody od stylu ke stylu mě nutily vnímat opravdu každou skladbu, protože profesní deformace, která člověka nutí hledat odkazy a vlivy, je děsná. Mimochodem, několik skladeb doplňuje i trojice nazvaná The Screaming Bird Choir. Doprovodné tělísko, složené z pánů Toni Kukkola (Rage My Bitch), Samuel Lindroos (Vacancy) a Joni Koskinen (Kivimetsän Druidi), ještě víc přispívá k dojmu, že album vzniklo z radosti a blbnutí muzikantů, kteří si prostě chtěli vydat na vlastní náklady hezké album, bez ohledu na to, kolik recenzí o něm kdo napíše a kolik fyzických nosičů se prodá. Asi i proto je album v nezkrácené verzi na Bandcampu a jeho promování kapela nevěnuje ani z poloviny tak velkou pozornost, jako je tomu zvykem u ostatních.

Přestože se nám Volucrine nevnucují a neobesílají redakce, jejich album si posluchače najde a zaujme. Má potenciál a je prostě příjemné. Pro člověka, který si potrpí na variabilitu a nelpí na jednom žánru, bude „Skywards“ velmi pěkným poslechem. Album, které si neklade intelektuální nároky, působí čerstvým dojmem, má jiskřivou lehkost a nechce nás nutně oslnit. Jen potěšit. „Skywards“ stojí minimálně za jeden poslech. V mém případě těch poslechů bude ale rozhodně víc.

 

Odkaz na album:

https://volucrine.bandcamp.com/album/skywards-2

Images: ©Volucrine

8.3 Výborné
  • Skladby 8
  • Originalita 8
  • Produkce 7.5
  • Zpěv 9
  • Instrumentální složka 9
  • Hodnocení čtenářů (0 Hlasy) 0
Sdílení

O Autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Komentujte

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na