Redaktoři Obscura: Strudl vybírá deset nejlepších alb roku 2019

S pár přáteli si vždy po poslechu nějaké novinky říkáme: „tak tohle je určitě album roku,“ ale za pár týdnů nás vždy překvapí něco nového, lepšího, agresivnějšího… A když pak ke konci roku dojde na bilancování, je to vždy neskutečně těžké vymyslet. Proč zrovna tahle deska si zaslouží být v žebříčku a na jaké pozici? Berte to tak, že mé hodnocení je čistě subjektivní, osobně si myslím, že spousta čtenářů nebude větší část mnou jmenovaných kapel ani znát, ale to vůbec nevadí!

Metalová komunita je tak skvělá i proto, že se navzájem dokážeme inspirovat, předávat si tipy na spousty nových kapel, a tak doufám, že i když se třeba nedostalo na vaše oblíbence, najdete zde nějaký užitečný odkaz a třeba i svou novou oblíbenou kapelu. A jak zmiňuji i dál v textu, rok 2019 byl rokem návratů velkých jmen a žánrových legend, což očividně inspirovalo i další a další jména a podle předběžných prohlášení bude rok 2020 ještě lepší! Tak tedy pojďme na to:

Trending

Obscuro Podcast – Viktorie Surmøvá & Heri Joensen

10. TOXIC HOLOCAUST – PRIMAL FUTURE

Hodně jsem přemýšlel, čím tu svou desítku uzavřít. Váhal jsem mezi českou nadějí Refore a izraelskými Black Sachbak, ale nakonec jsem se rozhodl pro americké thrashery. Musím se upřímně přiznat, že na první dobrou mě tohle album úplně nechytlo, ale s přibývajícími poslechy se mi dostávalo pod kůži jako jehla tatéra a zanechalo významnou stopu. Myslím si, že za pár let bych „Primal Future“ v tomto žebříčku posadil i o nějakou tu příčku výš, ale…

9. CHAINSAW – HILL OF CROSSES

Ale byly tady i pecky, ze kterých jsem se posadil na zadek o něco víc. Mnohem častěji to bylo nějaké hudební překvapení, pro mě do té doby poměrně neznámé. Jedním z nich je i devítka mého žebříčku, Chainsaw z řeckých Atén, kteří fungují už od roku 1997. Nekompromisní zvuk kytar a agresivní vokál, který trochu smrdí deathem, mě zaujal hned, jak jsem na YouTube proklikal doporučená videa z mého oblíbeného kanálu New Wave of Old School Thrash Metal. Bylo to… prostě jiné než to, na co člověk obvykle v současné době narazí, ale přesto tak stejné jako všechny ty oldschoolovky, co mám rád. A i když první edice tohoto alba vyšla už v roce 2014, rozšířená verze si zde zaslouží být!

8. DEATH ANGEL – HUMANICIDE

Přesně si vzpomínám na ten pátek na konci března, kdy vyšel první singl ze stejnojmenné chystané desky americké legendy z Bay Area. Mně normálně spadla čelist! Po všem možném (spíš nemožném), co další ikony žánru předváděly v posledních pár letech, jsem byl konečně nadšen a nedočkavě vyhlížel vydání celého alba. A rozhodně jsem nebyl zklamaný! Parta kolem Roba Cavestanyho vydala jednu z nejlepších desek své dosavadní historie, a kdyby někdo v encyklopedii hledal definici thrashe v nejryzejší podobě, nalezne tam přesně toto album.

7. EXHORDER – MOURN OF THE SOUTHERN SKIES

Rok 2019 se nesl v návratu ikonických kapel z přelomu 80. a 90. let a jeden z nich podnikla i americká pětice Exhorder. Upřímně… moc jsem od této desky nečekal, stará tvorba pro mě byla taková „neurazí, nenadchne“, ale to se rozhodně nedá říct o jejich novince. Přes 50 minut hrající album vydané pod Nuclear Blastem je nařáchlé parádním groove-thrashem moderního střihu a pilotní singl „My Time“ dle mého strčí do kapsy i ty největší hity Pantery.

6. WRAITH – ABSOLUTE POWER

Co si představíte pod pojmem blackened speed/thrash? Jako první vás napadne pořádná rychlost, řezavé kytary, dále pak zastřený vokál a precizní riffáž. Přesně tohle všechno splňuje i druhá dlouhohrající deska američanů Wraith. Kapelu jsem do té doby neznal, ale dle mého má „Absolute Power“ přesně to něco málo navíc, co chybí Toxic Holocaust, aby v mém letošním žebříčku byli o ten kousek výš. Na tvorbě této trojice z Indiany je vliv Toxiců hodně znát a myslím si, že do budoucna o nich ještě uslyšíme. A za sebe upřímně doufám v nějaké to evropské turné!

5. VULTURE – GHASTLY WAVES & BATTERED GRAVES

A na nové vlně pokračujeme i u čísla 5. Kapela Vulture, která vznikla teprve v roce 2015, se oku českého diváka představila na říjnové besídce Thrash Nightmare v Písku. Jejich vysoce energický speed/thrash milovníky žánru chytne a už nepustí. Kvílivé kytary, vysoce položený vokál a bicí, které si koledují o pokutu za překročení rychlosti, slibují, že Vulture jsou na nejlepší cestě zařadit se mezi Evil Invaders, Skull Fist a Enforcer jako absolutní špička své škatulky. O důvěře ve schopnosti této pětice ze Severního Porýní-Vestfálska hovoří také kontrakt s Metal Blade Records.

4. FUSION BOMB – CONCRETE JUNGLE

Lucembursko? To jako vážně? Přesně tohle jsem slyšel, když jsem Fusion Bomb ukazoval svým kamarádům a známým už v roce 2017, kdy za sebou měli první EP. O tom, že jsem se rozhodl sledovat kvalitní kapelu, mě definitivně přesvědčilo jejich živé vystoupení v pražském Futuru spolu s Tankard a album „Concrete Jungle“ z letošního ledna tomu už jen nasadilo korunu. Energický thrash, který v recenzích napříč celým světem schytává jen ty nejlepší známky, je jasným důkazem toho, že vášeň a nasazení je pro dobrou hudbu víc než jen to, odkud pocházíte.

3. XENTRIX – BURY THE PAIN

A máme tu medailové pozice a na nich další velký návrat! Xentrix jsem poprvé objevil už ve svých šestnácti letech díky zajímavému coveru na song „Ghostbusters“ a obzvlášť jejich první dvě alba jsem bral jako vysoký nadstandard. Vždy jsem si jen říkal, že je velká škoda, že vydali svou první desku až v roce 1989 a ten největší thrashový hype je minul, protože tahle kapela by si zasloužila mnohem víc pozornosti i slávy. Čtveřice z anglického Prestonu si s tím ale neláme hlavu a v červnu vydala po dlouhých 23 letech album. Zvukově mi to dost připomíná některé desky Annihilator, ale to rozhodně není na škodu. Pánové už mají něco za sebou a na celkovém projevu alba je to znát.

2. ACID REIGN – THE AGE OF ENTITLEMENT

Já bych fakt rád dal víc prostoru novým a mladým kapelám, jenže je to vůbec možné, když Acid Reign vydali takovouhle petardu? Svou poslední desku „Obnoxious“ vydali v roce mého narození a od té doby nic, konec, rozpad… a po 29 letech (z čehož 24 roků byli úplně neaktivní) přišli na světlo světa s „The Age of Entitlement“. Deska je hodně hravá, hopsavá, veselá, silně připomínající mé oblíbené Anthrax. Z původní sestavy zůstal jen vokalista Howard Smith, ale kvalita zůstala na nejvyšší úrovni. Na celém albu je hodně znát, že se kapela nebere vůbec vážně a jde jim primárně o zábavu. Za zmínku stojí také vyvedený cover Blood Makes Noise od Suzanne Vega, který jen potvrzuje vše, co jsem popsal výše.

1. POSSESSED – REVELATIONS OF OBLIVION

Slyšíte fanfáry? Je tady první flek. A další z velkých návratů. Možná trochu překvapivé jméno, když se celý můj žebříček točil kolem thrashe a teď vplouváme do deathu. Ale to, co předvedli Possessed, nikdo v uplynulém roce nedokázal překonat. Během 33 let, které uplynuly od vydání jejich poslední desky, se stala strašná spousta věcí. Například zpěvák Jeff Becerra ochrnul od pasu dolů po zásahu kulkou při loupežném přepadení, ale ani to mu nezabránilo v návratu na koncertní pódia. O živých vystoupeních kapely z Kalifornie se traduje, že jsou neskutečným zážitkem, a totéž platí i o Revelations of Oblivion. Neskutečný nářez od začátku do konce, album nenudí ani na sekundu, je propracované do nejmenšího detailu a směle si troufnu tvrdit, že už teď v rámci žánru patří mezi kultovní desky.