V květnu fanouškům přivezli Obscure Promotion velice pěkný dárek v podobě koncertu tří výjimečných kapel. Finský melodický doom byl zastoupen dvěma kapelami, Aeonian Sorrow a legendárními Swallow the Sun, progresivním laděním přispěli američtí Oceans of Slumber.
Depresivní koncert začal stylově, bouřkou, která se přihnala nad Prahu a zajistila ocelově šedé nebe. Nevlídná mračna se stahovala nad Chmelnicí a nemínila ustoupit jedinému slunečnímu paprsku. Nadcházející večer měl pachuť vlhkosti a chladu.
Měla jsem trochu obavy, jak budou tři zvukově hodně vybrané kapely znít zrovna v klubu Nová Chmelnice. Obavy se trochu setřely a trochu naplnily, ale o tom později. Chmelnice se zaplnila prochladlými posluchači, kapely rozbalily merch a mohlo se začít.
Aeonian Sorrow, o kterých jsme na Obscuru psali obšírněji zde:
Obscuro představuje Aeonian Sorrow
zahájili famózně a už od prvních tónů bylo jasné, že klub sedí doomovému zvuku parádně. Za bicí usedl grandmaster funerálního domu, sám Daniel Neagoe (Aeonian Sorrow, Clouds, Eye of Solitude, Shape of Despair, Deos, Colosus atd.), takže ti, kdo ho znají, mohli jen zatajit dech a užít si jeho přítomnost. O nádherné barvě svého hlasu a nevšedním projevu přesvědčila posluchače drobná diva Gogo Melone, která byla strhující. Aeonian Sorrow zněli stejně jako na nahrávce, a to je dost vzácný jev. Oba kytaristi z Red Moon Architect, Taneli Jämsä a Jukka Jauhiainen, hráli na velkou pohodu a harsh vokalista Red Moon Architect Ville Rutanen chrčel dokonale. Propojení atmosférického citu Gogo Melone a charakteristického zvuku Red Moon Architect prostě funguje. Je to geniální propojení toho nejlepšího, co lze ve finském funerálním doomu slyšet, a koření v podobě talentované Gogo, pod vedením Daniela, je jednoduše vyšší level doomové pohádky o temnotě.
Možná bylo představení Aeonian Sorrow trochu kratší, ale na seznámení s pražským publikem stačilo. Skvěle odehrané kousky navnadily posluchače tak, že koncert začínal nabírat na obrátkách. Jinak tiché a klidné doomové publikum nezvykle ožilo. To byl ale teprve začátek.
Hodně lidí netrpělivě čekalo českou premiéru progresivních Oceans of Slumber. Texaská formace minulý rok ohromila velice podařeným albem „The Banished Heart“, které zaujalo svou precizností, variabilitou a medovými polohami hlasu nádherné Cammie Gilbert. Bohužel, komplikovaný a technický progressive narazil na realitu Chmelnice. Klub není pro takový zvuk stavěný, a přestože se zvukař slyšitelně snažil ustát sílu nástrojů a pomoct zpěvačce, většina písní se ztratila v nepřehledné kakofonii roztříštěných zvuků. Asi nejlépe byl slyšet bubeník Dobber Beverly. Jeho bicí jsme si mohli užít dostatečně. Jenže… Cammie slyšet nebyla. Ucelené vokální party písní se tak roztrhaly na kusy, nižší a tišší polohy nebyly slyšet a zpěvačka se hodně nadřela, aby překřičela kapelu a její hlas se dostal ven z pódia. Asi po třetí písni našla způsob, jak se probojovat k posluchačům, ale napětí na ní bylo vidět. Cammie se asi nezpívalo dobře.
Bohužel, příliš komplikovaná hudba zanikala i v případě nevšedních a zajímavých kytarových postupů. Občas hudební nápad vyplaval na povrch, ale byl pohlcený a ztracený. Oceans of Slumber by prostě potřebovali jiný prostor. Bohové Chmelnice stáli proti nim. Přesto byl zážitek vidět okouzlující Cammie zblízka a seznámit se alespoň letmo s touto zajímavou kapelou.
Samozřejmě, publikum netrpělivě čekalo na headlinera koncertu. Vidět Swallow the Sun na sólovém vystoupení, a ne v rámci festivalu, to je vzácnost. Navíc, s novým albem a s novým line-upem. Očekávání bylo velké.
Když se rozezněla úvodní Lumina Aurea a kapela nastoupila, nastalo něco nečekaného. Publikum ožilo a zvedlo se jako vlna. Od první chvíle jsem byla okouzlená českými fanoušky. Zřejmě ani Finové nečekali, že s nimi bude zpívat celý sál, ale album „When a Shadow is Forced into the Light“ se dostalo lidem pod kůži rychle. Publikum znalo slova a zachovalo se velmi nedoomově. Zajistilo kapele vokály. Kapela dala rozbouřenému lidu víc, než se dalo unést. Nejen nejlepší kousky z nového alba, ale také dva ikonické hity z alba „New Moon“, svou nejkrásnější píseň „Swallow“ a dva kousky z „Emerald Forest and the Blackbird“. Když se Gogo Melone ujala partu Anette Olzon v „Cathedral Walls“, už chyběly jen konfety a ohňostroj.
Kdo zná dobře Swallow the Sun, ví, že živá vystoupení nebyla nikdy silnou stránkou kapely. Něco se ale stalo, respektive, někdo se stal. Kapele se stal Jaani Peuhu. Jako by se Swallow the Sun a Jaani celý život hledali. Když fanoušci oplakávali odchod Aleksiho Muntera z line upu, nikdo nemohl tušit, že na jeho místo nastoupí tak skvělá hudební osobnost. Jaani posunul technicky Swallow o kus vpřed. A živé vystoupení povýšil tak, že jsou Swallow pod jeho vlivem k nepoznání. Není to jen vynikající klávesista a technik. Je také velmi dobrý vokalista, který dodává Mikkovi Kotamäkimu potřebnou pěveckou jistotu. Vokály, hra s druhým hlasem, podbarvení Kotamäkiho harsh vokálu, tohle Swallow potřebovali už dávno. Jaani Peuhu je pro kapelu poklad, stejně jako další nový člen Juho Räihä. Swallow měli vždycky kvalitní kytary, nikdy ale neměli tak výrazného lead kytaristu. Juho Räihä je technický nadprůměr a stejně jako u Jaaniho i u něj platí, že posunul živá vystoupení nad obvyklou úroveň.
Mikko Kotamäki byl tentokrát stoprocentní. Žádné zaváhání, žádná nejistota, zralost, mistrovství. Čisté vokály vystřihnul natolik dokonale, že mi sebral dech. Jeho posun za poslední tři, čtyři roky je citelný. A samozřejmě, jeho scream netřeba komentovat. Tam se asi nedá jít výš a dál.
To, co předvedli Swallow the Sun na Chmelnici, bylo sladké peklo pro milovníky temnosvitných detailů. Nezapomenutelný zážitek, za který můžeme jen děkovat. Doufejme, že Obscure Promotion přivlečou Swallow the Sun do našich luhů a hájů znovu.
all images: ©Obscuro Webzine
