Probudila jsem se s kocovinou. Hlava mi třeští a je mi zle, mám oslabené nohy a celá se třesu. V noci se mi zdály děsivé noční můry, zpomalené záběry, plné chladného světla. Film s podivnou barevností, v jehož pozadí hrála hudba. Hudba… Už si vzpomínám. Ta kocovina není z alkoholu, včera jsem se opila hudbou.
Hrozně ráda bych začala od konce, od toho výbuchu v mém mozku a zborcení všech svalů v těle, ale samozřejmě, že nesmím, čtenáři by mi pak vyčítali, že jsem nebyla objektivní, takže začnu od začátku, abych nevynechala nic. Budu stupňovat napětí a pak přijde ten výbuch. Snad souhlasíte.
Co se vlastně stalo? Vlastně nic, jen jsem si zašla do pražské Akropole na koncert Port Noir, The Ocean a Leprous. Byla to jen práce. Psala jsem předtím profil Leprous a recenzi na album „Pitfalls“, taky jsem album „Phanerozoic I: Paleozoic“ od The Ocean zařadila do top alb pro rok 2018, což znamenalo skoro povinnou návštěvu živého vystoupení. Jasně, že jsem se těšila. Nemůžete psát o hudbě a nemilovat ji, ale předem nikdy nevíte, jestli koncert nebude zklamání a jestli se dá tak zvukově bohatá a technicky náročná hudba přenést ze studia na pódium.
Dříve jsem se na koncerty těšila víc, byla jsem celá natěšená a rozechvělá. Teď už je to rutina, a i když si muziku užívám, často mi běží hlavou, co napíšu, report mám většinou hotový dřív, než vyjdu ze sálu.
Čekala jsem, že to tak bude i tentokrát, v klidu si našla pěkný plácek u zábradlí balkonu pražské Akropole, zívla a čekala. Povídaly jsme si s fotografkou, sledovaly, jak se sál plní a jak se technici na stagi činí. Prostě běžný začátek koncertu. Když nastoupili Port Noir, pořád jsem ještě netušila, co mě čeká.
Švédští Port Noir byli skvěle zvolenou rozehřívací kapelou. Alternativní rock s příchutí všeho dalšího, co člověka napadne, taková urban hudba, příjemná, dynamická, hodně svěží, chlápek s basou, kterého jsem si na první pohled spletla s Einarem Solbergem, protože to byl taky blonďák s vysoko posazeným tenorem. Love Andersson zpíval výborně, i když teprve později jsem si uvědomila, že záměna není možná. Andreas Hollstrand tančil s kytarou v šamanské extázi a naprosto nevnímal nic kolem sebe, AW Wiberg za bicími byl parádní. Skvělá hudba, která vybudila zvědavost. Spojení mnoha vlivů, fotografka se usmívala, že slyší chvílemi postupy od Katatonie a já kontrovala, že je těžké narodit se ve Švédsku a nebýt postižený Katatonií. Už při výkonu Port Noir jsem si říkala, že to bude asi hodně příjemný koncert, lidé dole vypadali, že si ho přišli opravdu užít, atmosféra byla uvolněná. A Port Noir se líbili.
Na The Ocean jsem se skutečně těšila, protože „Phanerozoic I: Paleozoic“ byl špičkový hudební klenot minulého roku. Víc kritiků si sedlo na zadek. A berlínská pětice přijela do Prahy zazářit.
Od začátku bylo jasné, že interpretačně jsou The Ocean na takové úrovni, že se nikdo nemusí bát zklamání. Rozhodně jsem neslyšela moc rozdílů oproti studiové nahrávce. Od prvního tónu hráli skvěle. Koncepční album pojali jako monumentální divadelní performanci, s chvílemi absolutního vtipu, když frontman Loïc Rosetti drbal fanoušky v první řadě po hlavě nebo když skočil naprosto nečekaně do publika a místo, aby se vznášel na vlně napjatých rukou, zmizel pod nohama davu. Zpívat ale nepřestal, ani když nám zmizel z očí, a lidé, kteří pochopili svou historickou úlohu, jej, stále ještě zpívajícího, úspěšně dopravili na pódium. Nastaly i chvíle skoro děsivé, kdy se hranice vtipu dost napjala. To, když Loïc ještě nečekaněji začal z pódia šplhat na balkóny (zpíval při tom), posadil se na zábradlí a pak naznačil, že chce skočit na lidi dole. Vtip se změnil v pár vteřin děsu, když opravdu skočil, ale tentokrát naštěstí nezmizel, dostal se v pořádku na stage, jen bez odposlechu, ale se všemi dostupnými končetinami. Celou dobu nepřestal zpívat. Nikdy jsem podobného šílence nezažila.
A nezpíval jen tak, na pohodu a bez dřiny. Střídal harsh a clean, řval, ječel, vřískal, mazlil se, hladil a zase řval. Vystřídal stovky poloh, skoro ani na chvíli se nezastavil, ve frenetickém šílenství předváděl na pódiu běsný dance macabre. Byl kontaktní, uvolněný a dával prostor naprosto špičkovým hráčům kapely. Ocitli jsme se v předpeklí, kde už je tónů až příliš, a já jsem řekla kolegyni po tomhle výkonu, „tak to už asi Leprous nepřekonají, tohle byla špička“. Mám zatracenou radost, když se mýlím!
Protože pak se nebe roztrhlo a černí andělé začali padat na pražskou Akropoli a Lucifer, krásný a zoufale nedosažitelný, rozpoutal konec světa. Jeho křídla se rozvinula nad sroceným davem a jeho hlas nás pozval do plamenů, které zněly tou nejúžasnější hudbou, jaká byla stvořená. Prapůvodní bytí v jediném lidském hlasu. To je Einar Solberg. Sakra, každý, kdo tam byl, asi doteď nechápe, že je to technicky možné, takhle zpívat.
Leprous. Psala jsem o nich, poslouchala je poslední půlrok den co den, znám jejich diskografii dokonale a rozhodně jsem nečekala překvapení. Jenže to, co zní ve studiu trochu sterilně a až příliš sladce, se v živém podání proměnilo v dynamickou kometu, která jednou rukou rvala člověku kůži na boku a druhou ho škrtila. Solberg naživo je úkaz, ne člověk. A přitom je tak civilní, normální, mile užvaněný, fajn Nor. Jenže když začne zpívat, dostane se sám do jiné dimenze. Hraje si s vlastními nápady, zkouší, kam až může technicky zajít, tlačí se až na hranici hlasových možností, dokonale kouzlí s dynamikou, dokáže se dostat do naprostého pianissima a pak zabrat tak, že trhá střechu sálu. Jistěže má výjimečně disponovaný hlas, ale zbytek je hlavně dřina, krev, pot a slzy a také šílená zvědavost, která ho žene do neuvěřitelných experimentů. Myslela jsem si, že umí jen dokonale používat falzet, jenže to je jen jedna stránka jeho techniky. Ve skutečnosti je to zvěromág hudby. Technik par excellence a ještě k tomu showman, bavič, trochu kluk a trochu čaroděj. Dával publiku sebe celého a ještě víc.
Krom Solberga na pódiu ale excelovali všichni. Třeba Tor Odmund Suhrke, nenápadný, drobný kytarista, který držel Solberga vokálně. Technicky špičkový kytarista, který, stejně jako ostatní, neměl problém odložit nástroj, přejít k jinému a hrát dál. Ano, pánové se bavili dokonale změnami nástrojů a obsazení, Simen Daniel Børven předvedl špičkovou jazzrockovou basu, ale taky mu nedělalo problémy stoupnout si za klávesy. Bubeník Baard Kolstad, kterého znám od Borknagar, ukázal, co v něm dříme. Už dřív jsem věděla, že je to špičkový bicman, ale to, co předvedl za bicími v Akropoli, ne, nedokážu říct, jak byl skvělý, nemám slov. Nesmím zapomenout, Robin Ognedal byl také fascinující. A cellista Raphael Weinroth-Browne? Apocalyptica to může zabalit, tenhle muž byl lepší. Celá kapela přenášela svou naprosto vypohodovanou chemii na lidi. Každá skladba byla zahraná precizně a možná ještě lépe. Nikdy, a to musím přiznat otevřeně, nikdy se mi živák nelíbil víc než nahrávka, ale tady se mi to stalo. Byli lepší než na nahrávkách, mnohem lepší, dokonalejší, dynamičtější, excentričtější, silnější ve zvuku. Byli absolutní.
Zpočátku jsem vnímala playlist, ale Leprous se rozhodli zahrát tolik skladeb, že pak už nebylo důležité, z jakého alba skladby pochází. Byl to tak obsáhlý playlist, že jsem čekala Solbergovo zhroucení. Skladba střídala skladbu, měnila se atmosféra, lyrické pasáže přecházely ve výbuchy tvrdých, skoro rammsteinovských pochodů, Solberg okupoval celou stage, čekala jsem, kdy opravdu roztáhne křídla a vzlétne. On zůstal na zemi, ale publikum se vznášelo. Lidé byli okouzlení, každá píseň byla odměněná výbuchem z druhé strany. Na pár okamžiků byl svět v pořádku a neexistovalo nic zlého, existovali jen nadšení lidé, nesení dokonalou hudbou. Z nashromážděné energie by mohla nějaká ta Tesla jezdit měsíc v kuse. Leprous naprosto získali publikum, na kterém bylo nádherné to, že v něm neexistovaly rozdíly. V našlapané Akropoli stála dvouletá holčička i velmi zachovalé, ale dost staré dámy, spousta mladých, ale i lidí středního věku, lidé různých barev i tvarů. Černá i bílá trička s květinkami nebo šaty. Byli tu stejně muži jako ženy a nikdo neměl pocit, že se chce proti někomu vymezovat. Takhle vypadá ráj. Jako koncert, kde se stírají rozdíly a všichni se změní v posluchače. Leprous dokázali spojit lidi, kteří se ve volném čase odsuzují a nenávidí, nadávají si na sítích a posílají se navzájem leckam… Při závěrečných písních jsem si všimla velmi staré dámy se zdviženou rukou, která předvedla bezva headbanging. Rozuměla jsem jí.
Nevím, co se stalo, ale bylo to nádherné, neuvěřitelné a skvělé. Když si teď při psaní pouštím „Pitfalls“, nezní to tak dobře. Leprous potřebují publikum. Potřebují prostor, jako je Akropole. Vlastně dost malý, intimní, s klubovou atmosférou, kde mohou rozvinout zdání obrovského koncertu.
Co říct závěrem? Zažila jsem hodně koncertů, napsala stovky článků, slyšela tisíce nahrávek, ale včerejší zážitek byl asi nejlepší živý výkon, jaký jsem měla tu čest vidět. Einare Solbergu, hluboce se klaním vašemu umění. Skládám zbraně. Našla jsem svého boha a vím, že se narodil v Norsku…
