Srdcovky redaktorů Obscura – Elegy, zjevení amorfních Finů

0

Jsou alba, která už recenzi nepotřebují, protože je prověřil čas navzdory jakékoli kritice. Alba, která zůstala v paměti, v diskografiích, šíří se na sítích. Máme je hluboko v hlavě. Jako třeba ikonické „Elegy“ od finských Amorphis.

Samozřejmě. Jsem #miklaras, redaktorka Finského koutku Obscura, takže v mé hlavě převažují finská alba. Neznamená to, že si nepouštím Black Sabbath, na Diovu éru nedám dopustit, ale úzká specializace člověku přeci jen zahltí mozek. Tentokrát z té změti vypustím „Elegy“ od Amorphis. A proč zrovna tohle album?

Jistě, Amorphis vydali od roku 1990 mnohem známější alba. Jejich „Tales from the Thousand Lakes“ z roku 1994 je samozřejmě nejslavnější kousek, který představoval významný předěl v tvorbě kapely a určil tak do velké míry budoucnost Amorphis stylu. Přesto pro mě osobně album „Elegy“ znamená větší ránu do zátylku. Většího bůžka.

A co vlastně o tomto albu víme?

Album „Elegy“ z roku 1996 vydala finská kapela pod hlavičkou amerického labelu Relapse Records. Po vydání „Tales“ už Amorphis překročili hranici metalového undergroundu a vytvořili si početné publikum, které obdivovalo jejich styl. Holopainenova zapamatovatelná kytara, skvělé melodické postupy, Koskinenův zlounský výraz, klávesové party, originalita témat, která byla tehdy nevídaná, to byl dobrý základ slávy.

Amorphis se našli v typicky finských tématech. Album „Tales from the Thousand Lakes“ stálo na runách finského národního eposu Kalevaly. Bylo to nezvyklé, originální a v té době velice neznámé. Dneska, kdy finská kultura „frčí“, si asi neumíme představit dobu, kdy byla finská témata absolutně neznámá a přezpívaná Kalevala představovala zjevení. Amorphis byli svými tématy naprosto originální a atraktivní. Pochopili, že tudy vede cesta, a pro album „Elegy“ sáhli do pokladnice finské národní kultury znovu. Vytáhli „Kanteletar“, sbírku starých finských lidových písní a balad. Kniha, kterou stejně jako Kalevalu sestavil finský „obrozenec“ Elias Lönnrot, asi není pro českého čtenáře nějak zvlášť převratná. Pokud znáte Sušilovu sbírku českých a moravských lidových písní, pak se u Kanteletar budete trochu nudit. Lidové popěvky, týkající se svatby, vojny, lásky a folklórních tradic, nejsou zrovna velký hit, pokud nemáte zoufalou potřebu navléknout si na sebe lidový kroj a začít tancovat dupáka. Nicméně, „Kanteletar“ jsou velmi finské. A překlad stovky písní z pera Keitha Bosleyho se Amorphis náramně hodil. Anglický překlad finských písní přesně pasoval k záměrům kapely, která finskou kulturu předávala anglicky.

To je tedy ideový a inspirační zdroj alba „Elegy“.

Hudebně album navazuje na slavné „Tales“, ale hraje si s více žánry a hudebními postupy. Zůstal hluboký chraplák kytaristy Tomiho Koivusaariho, ale „Elegy“ stojí ve velké míře na čistém vokálu Pasiho Koskinena, který se na „Tales“ nepodílel. Album vyniká neobyčejnou hudební hravostí. Zaznamenáme na něm výrazně progresivní postupy, například v písni „Cares“, kde dominují a proplétají se s klasickým rockem. Samozřejmě, jsou tu death doom metalové pasáže, heavy metalové doteky, a dokonce i finská humppa. Rozhodujícím elementem alba je kytara Esy Holopainena. Esa mění polohy, střídá témata, maluje impresivní melodické obrazy. Například intro k „Song of the Troubled One“ by se dalo zarámovat a vystavit. Ostatně, těch zapamatovatelných a dodnes slavných kytarových partů je tu víc. Nemůžu nezmínit tu nejznámější. Skladba „My Kantele“ vynesla album „Elegy“ na špici.

Kapela nahrávala „Elegy“ v trochu jiném složení, než na jaké jsme zvyklí. Například za bicími neseděl Jan „Snoopy“ Rechberger, ale Pekka Kasari z neméně slavných finských Stone.

Za klávesami se objevil Kim Rantala, pro kterého to byl jediný metalový počin v kariéře. Santeri Kallio, kterého známe za klávesami kapely už tolik let, přišel k Amorphis později, až v roce 1999.

Naopak v line-upu roku 1996 neschází Olli „Oppu“ Pekka Laine, basák, který se k Amorphis vrátil v průběhu roku 2017.

Samozřejmě, známý je i cover alba, který vytvořil Kristian „Nekrolord“ Wahlin. Originální jistota v moři stejných a špatně identifikovatelných obalů. Kristian zvolil jednoduchý motiv jakési finské mandaly. Modrému coveru dominuje logo kapely, název se ztrácí, není důležitý. Šlo o promo kapely. A cover dost pěkně definoval, co je na albu důležité. Značka Amorphis.

Album se nahrávalo a mixovalo v Liverpoolu, v Parr Street Studios. Nahrával Pete Coleman, špičkový zvukař a producent. Dalšími studii podílejícími se na albu byla Sunlight Studio ve Stockholmu a Finský Finnvox.

Jedenáct skladeb v celkové délce 56:35 zahrnovalo i dvě verze písně „My Kantele“. Ta akustická představovala bonus.

Album „Elegy“ spatřilo světlo světa 14. května 1996 a dodnes zůstává jedním z nejvýše ceněných kousků Amorphis. Je to esence finského metalu. Hravá, melodická, obtížně žánrově zařaditelná a naprosto originální. I dneska bych dala bez váhání desítku.

Share.

About Author

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Odběr  
Upozornit na