Feministická témata jsou všude kolem nás. Pamatuji si, jak jsem se v dobách studia musela probírat tituly typu „Žena raného středověku“, „Ženská otázka v době renesance“, „Ženská role v době industriálního rozmachu“, abych se prokousala k tomu, co v těch dobách dělali chlapi. Ženská témata mě díky svému počtu začala hodně štvát. Žánr, který poslouchám a recenzuji, byl dlouho mužskou doménou a také tím mi vyhovoval. Těch několik žen, co jím prošlo, mě nijak nezajímalo. Tarja Turunen mě dokonce občas vyděsila k smrti svou existencí, jinak jsem ale ženy v metalu vnímala dost podobně jako trumpetu v metalu. Jako raritu, vhodnou k pobavení publika, nebo jako doplněk k metalovému rande při černých svíčkách.
Samozřejmě, časy se mění, hudba se mění a tendence se mění. Díky tomu, že jsem se časem začala vyhýbat metalovým formám, které zahrnovaly klasické schéma, tedy vyjící princeznu a screamujícího zloducha, ušetřila jsem svůj sluchový aparát mnoha děsivých zážitků. Stereotypní dosazení ženského vokálu jako doteku něžnosti do tvrdé hudby mi nevyhovovalo. Uznávala jsem, že s ním umí pracovat Tuomas Holopainen a pár dalších skladatelů, ale přesto. Vždycky mi vytlačila slzy napodobenina operní techniky, příšerné, romantické soprány a vlnění gotických dam na stagi. Musím se přiznat. Co se žánru týče, vyjící elfí, vampýří a jiné dámy ze mě udělaly mužskou šovinistku.
Zvrat nastal asi s nástupem Arch Enemy, přesněji s nástupem Angely Gossow do line-upu kapely. Vlastně nevím, jestli se předtím ozýval u melodeathových kapel ženský harsh, ale Angela byla asi objevem pro víc posluchačů. Bez nadsázky mohu říct, že šlo o přelomovou interpretku. Angela byla zjevení. Byla jednou z prvních průkopnic jiného pojetí ženské role v žánru. Její harsh byl ikonický. Jak říkal kamarád: „Tohle je obrázek plně realizovaného ženství“. Asi bych nic lepšího nevymyslela.
Samozřejmě, někdo by mohl namítnout, že Arch Enemy nebyli zdaleka první, na druhou stranu, oni byli prostě velmi viditelní. Otrhali z princezny pozlátko a vypustili z klece draka.
S nástupem Alissy White-Gluz došlo ke zkrocení příšery a vytvoření nového archetypu, spíš roztomilé metalové princezny, která je tak trochu zlobivá holka, harsh ale naštěstí zůstal. A na příkladu Arch Enemy se dá také ukázat, že se ženský harsh vokál začal dost dobře prodávat. Stejně jako sójové křiváky a výkřiky o záchraně planety.
Nechci psát historii žen v metalu, na to nemám prostor ani dokonale nastudované podklady. Spíš bych se chtěla dotknout toho, na co v poslední době narážím stále častěji. Zdá se, že po prolomení hráze a překročení určité linie ženy ztratily zábrany. A recenzenti si tak mohou oddechnout. Už se nemusí ohlížet na to, že žena je v jejich žánru jev ojedinělý, a nemusí být nijak moc hyperkorektní. Ženy se dostaly do všech metalových subžánrů a my je dneska hodnotíme stejně jako muže. Už se nad nimi nepozastavujeme. Pojďme se podívat na pár příkladů současné scény a několik fenoménů, které razí cestu svým následovnicím. Na všechny výrazné ženy tento článek nemá kapacitu. Omlouvám se tedy všem, kdo čekali zmínku o Doro Pesch, Sharon del Adel, Floor Jansen nebo Simone Simons.
Melodický death metal se už díky výše zmíněným Arch Enemy stal vyhledávaným subžánrem pro ženy, které milují scream. Své by o tom mohla vyprávět třeba skvělá vokalistka z Toulouse, která zpívá u kapely Aephanemer, Marion Bascoul. Nápadná brunetka má vynikající projev, navíc se nesnaží o hvězdné manýry a přiznává, že právě díky Angele Gossow začala uplatňovat na pódiu harsh. Aephanemer jsou hudebně vynikající a rozhodně patří k jedněm z nejtalentovanějších francouzských nadějí v oblasti melodeathu.
Na prahu milénia se vyrojilo opravdu dost ženských vokalistek. Patří k nim třeba Estefanía García, vystupující pod jménem Steffi, vokalistka španělských In Mute. Ke kapele patřila osm let a rozhodně šlo o pěkně drsného skřivánka. Kapela, kterou do jisté míry ženský harsh definoval, se i po odchodu Steffi drží stejného složení a od letošního roku spolupracuje s novou dámou. Mystická vokalistka Vanja Obscure je původem ze Srbska a šest let patřila neodmyslitelně k black metalové kapele Martyrium.
Ve Španělsku se prosadila i nadaná Patricia Pons, vystupující s melodiky Synlakross. V posledním albu „Malice Murder“ z roku 2018 Patricia ukázala, že si umí pořádně zařvat. Harsh střídá s čistým vokálem a určitě stojí za pozornost svou nadstandardní hlasovou výbavou.
Za mořem, v Argentině, od roku 2013 řádí s thrash melodic death metalovými 1000 Odios charismatická Mayra Cortez. Ženy v jihoamerickém metalovém prostoru jsou vůbec hodně specifické a zasloužily by si samostatný článek. Mayra může posloužit jako zajímavý příklad. Její scream má hodně jiné zabarvení a je na něm znát, že jde o ženský projev. Mayra razí jiný přístup.
Skandinávie je obecně hodně vstřícná k ženám, ale kupodivu v metalu se neděje žádný tlak na poměrné zastoupení žen a mužů. Naopak. Skoro by se mohlo zdát, že ženské vokalistky ve skandinávském prostoru moc neexcelují. Jednou ze zajímavých výjimek je rozhodně Luisa Vilevik, vokalistka kapely 6th Awakening, která má charismatu na rozdávání. Její krutý hlas nápadně kontrastuje s blond křehkostí. I elfové umí být zlí. A Luisa je prostě mimořádně nadaná interpretka.
Mallika Sundaramurthy by mohla být opravdovou princeznou. Výrazná americká brunetka ale možná překvapí ty, kdo by v brutal death metalu nečekali ženský vokál. Mallika vystupovala dříve v brutal technical death metalových Parasitic Extirpation, později přešla k death metalovým Castrator, ale od roku 2005 je pevně spojená s kapelou Abnormality. A její velmi temný growl by asi mladší fanynky metalové princezny Alissy vyděsil k smrti.
I naše luhy a háje mají svou ženskou drsnou školu, kterou by mohla zastupovat třeba Daniela Dahlien Neumanová. Vokalistka kapel Keep on Rotting, doomových The Corona Lantern a kmenových Diligence může hravě předvést široký rejstřík screamu a growlu. I ona má zvládnutou brilantní vokální techniku a je tak vrcholovým predátorem české ženské metalové scény.
Ženy se prosadily po celé planetě skoro bez výjimky. Samozřejmě je třeba zmínit Japonsko, které opravdu není jen baby metal. Třeba taková Mikkanibal, vokalistka melodeathových Providence, by mohla leckoho zaujmout. Tato dáma je kromě zpěvu také saxofonistkou avantgardních black metalistů Sight. A spojení žena-saxofon-metal je už hodně velká šílenost.
Samozřejmě, ženský vokál, to není jen scream a growl. Například progresivní vody brázdí velmi úspěšně nadaná Cammie Gilbert, která představuje křehkou krásu čistého vokálu, zbaveného operní machy a prodchnutého soulovou barevností. Oceans of Slumber jsou díky ní v poslední době jednou z nejsledovanějších progresivních kapel dneška.
Black metalové mystérium má svůj ženský obraz. Samozřejmě, atmosférická Myrkur vyprodá s přehledem jakýkoli klub. Nevšední multiinstrumentalistka, která je tak trochu Enyou metalového světa, už si vybudovala pozici kultu. A její kvalita neklesá.
Podobný tah na branku ukázala minulý rok Finka Vermilia. Také multiinstrumentalistka, zakořeněná v black metalu, jejíž čas asi teprve přijde. Její spojování krutosti a krásy s ryze finskými motivy je fascinující.
S Finskem je osudově spojovaná i dnes už zesnulá Aleah Starbridge, která se Myrkur podobala svou éterickou něhou. Její tvorbu odráží hudba Swallow the Sun, Trees of Eternity i Hallatar. I když byla Aleah hudebně jemná, nešlo o žádnou kvílící bánší. Aleah představovala sebevědomou tvůrkyni, která vystupuje ze stínu do popředí.
Asi posledním objevem, který mě zasáhl, byla Emily Highfield, australská multiinstrumentalistka, pohybující se na pomezí neofolku, blacku a deathu. Její projekt Suldusk brzy představíme na Obscuru zevrubněji.
Když jsem se probírala desítkami skvělých metalových kapel, které využívají ženského vokálu, bylo mi skoro líto, že o většině z nich nenapíšu, protože nemám dost prostoru. Kromě žen v jihoamerickém metalu jsou fenoménem i ruské vokalistky a Asie by si asi také zasloužila samostatný článek. Ostatně i u nás je pěkná setba divých žen a snad se jim budeme moct na Obscuru věnovat někdy příště.
A nesmíme zapomenout na to, že i naše kolegyně, které pro čtenáře Obscuro připravují články, jsou skvělými muzikantkami. Leena Emerald je hlasem české folkmetalové formace Emerald Shine, která se začíná zvolna prosazovat, články pro vás občas píše grafička a baskytaristka Iveta Krčmářová a v teamu Obscura máme i členku vynikající a těžko zařaditelné kapely Cruadalach Petru Jadrnou. Ženám v metalu prostě neunikneme.
images: ©Photo of Mallika by Black Room Portraits
Tož zmínku by si zasloužila Anneke van Giersbergen z The Gathering, to je dost zásadní metalová pěnice z 90. let (i když to, co zpívá teď, moc nemusím). Hlavně že chlapi zůstávají chlapama a ženský ženskýma, pak je svět v pořádku, jen prosím ne žádné hybridy, těch teď i v hudbě nějak přibývá…konec civilizace.
Miklaras má naštěstí vkus nejen na hudbu, ale i na ženy 🙂
Ženský patřej k plotně a dětem a ne do metalu.
Hloupý názor..taky názor 😀 🙂
Ty víš, že si dělám srandu….ať si ženský zpívaj, co chtěj
Uplně hloupý názor to není….
:-/
🙂
The Gathering jsem měla moc ráda.
How to Measure a Planet bylo fajn
No nejen How to measure…, The Gathering snad nikdy nenahráli špatné album a že jich bylo, ať už s Anneke nebo bez ní. Připadá mi, že tahle kapela zůstává nedoceněná, možná proto, že vždycky byli sami sebou a nepodbízeli se mainstreamu.
To byla jediná kapela, kde zpívala ženská, co se mi kdy líbila. Budto ty zpěvačky řvou jak chlap, což je divné nebo je to klon popových Nightwish 😀 😀
Souhlasím, taky nemám rád ten operní kýč a ženský, co křečovitě napodobují chlapy. Ale na naší scéně hezky zpívá např. Hanele ze SSOGE.
Napsal jsem toho hodně, ale neuložilo se to. Škoda. Neumím s tím zacházet. Takže jen: Skvělý článek.
Díky moc, jsme rádi, že se dobře četlo 🙂
Hezký článek, prima inspirace. Metal ještě neřekl své poslední slovo. Je to vlastně poslední odnož rockové hudby, která ještě stojí za sledování (alespoň dle mé skoro padesátileté zálibě v hudbě). Jen bych ještě připomněl pozoruhodnou řeckou, dnes již neexistující blackmetalovou ryze dívčí kapelu Astarte.