Radek Chlup – redaktor
Rok 2020 ani nemá cenu komentovat. Radost z koncertů se vypařila jako mlha pod ranním sluncem, ale dostali jsme nadílku mnoha a mnoha studiových děl napříč různými žánry. Tak tady jsou ty moje.
Loathe – I Let It in and It Took Everything
Kapelu a její hit „Two-Way Mirror“ uznal i Chino Moreno z Deftones. Myslím si, že to k popsání kvalit kapely z Liverpoolu a její poslední desky bohatě stačí. Rovněž je to podle Spotify moje nejposlouchanější věc za rok 2020. Což jasně napovídá, která deska je ta má nej.
Déluge – Ægo Templo:
Pro mě jasně album roku číslo dva a nejvýraznější deska v rámci post-black metalu, jaká v posledních letech vyšla. Možná to zní přehnaně, ale „Ægo Templo“ má obrovskou sílu. Ani nevím, z čeho tato síla pochází. Každé hrábnutí do strun má hloubku srovnatelnou s filozofickými otázkami o cestě z temnoty do světla.
pg.lost – Oscillate
Švédští instrumentalisté, kteří jsou postaveni okolo Kristiana Karlssona (Cult of Luna), nahráli své zatím nejpomalejší a nejzadumanější album. Nikdy v historii z pg.lost nedýchal studený sever a k tomu patřící melancholie tak jako na „Oscillate“. Znamená to sice úbytek energie, nejen z ní je však hudba živa. Zvláště ne post-rock.
Caspian – On Circles
Caspian, stejně tak jako pg.lost, patří mezi nejvýraznější bandy v post-rockové scéně. Pro obě jména to platí už pěkných pár let. I Caspian vydali výbornou desku. Jejich album je však ve srovnání s „Oscilate“ vřelejší. Má totiž naopak spíše hravý instrumentální charakter a náladu věčně pozitivního snílka. Stejně jako „Oscillate“ nabízí i tahle deska posluchači nádherné hudební momenty a ani chvíli nenudí. Navíc jde opět o originální počin, což je v hudbě vlastnost nad zlato.
Touché Amoré – Lament
Touché Amoré jsou stále experimentálnější. Jejich hudba se na „Lament“ opět vzdaluje klasickému post-hardcoru, popřípadě melodického hardcoru, chcete-li. Kytary jsou stále nadýchanější post-rockem. Čistý zpěv už není jen doplněk bokem. „Lament“ je emočně silně nabitá deska. Radost ze života, k němuž patří i ztráta a bolest. Asi takové nálady má.
Svalbard – When i Die, Will I Get Better?
Bristolská post-hardcorová úderka Svalbard opět otevírá témata, o nichž je třeba otevřeně mluvit. Tentokrát vokalistka a kytaristka Serena Cherry křičí do světa o pochopení stavů, jakými si prošla ona sama. Svalbard mají podobný vývoj jako Touché Amoré. Album „When i Die, Will I Get Better?“ řadí skupinu téměř až k shoegaze bandům.
Fall of Messiah – Senicarne
I Hear Sirens – Stella Mori
Post-rocková muzika, krásná jako hvězdy na nočním nebi. Obdivování vesmírných dálek s I Hear Sirens mi přináší klid i dojemné emoce. Z nenápadné kapely, od které bych to nečekal, vypadla jedna z mých nejoblíbenějších žánrových desek.
Doodseskader – MMXX: Year Zero
Lidé okolo Church of Ra a Amenry nikdy nezklamou. Tentokrát servíruje svůj debut dvojice Doodseskader. Tim De Gieter (Amenra, Every Stranger Looks Like You) a Bert Minnaert (Onmens, Kapitan Korsakov) tvoří zvuk, který bolí. Grunge, sludge, rapové vlivy. K tomu aktérům stačí basa, vokály a bicí. K vytvoření sonického teroru někdy stačí tak málo…
Palm Reader – Sleepless
Britové Palm Reader s každou další deskou postupně vyzrávali a album „Sleepless“ dokazuje, že už jsou definitivně dospělou kapelou, na kterou je radost se podívat, respektive ji poslouchat. Velmi šikovně zde kloubí post-hardcore s alternativním rockem. Klid i chaotické běsnění. Určeno zejména fanouškům Deftones, Dillinger Escape Plan a alternativně laděného melodického hardcoru.
Česká alba:
Elbe – Eschatology
Nejen deska roku, ale i výjimečná deska na české scéně obecně. Potenciál v zahraničí nemá cenu ani zmiňovat. Je těžké se pod syrovou slupku této hory prokopat. Ale pokud se vám to podaří, budete uvnitř ní bydlet i přes tu zimu.
The Corona Lantern – Certa Omnibus Hora
Což se dá říci i o „Certa Omnibus Hora“. Nehostinná, syrová a hutně tíživá místnost, v níž žádné květiny nekvetou. Přes jejíž okna paprsky slunce ani svit měsíce neproniknou. Maximálně najdete pár zvadlých, mrtvých kvítků a pavučiny. Ale když si na prohlídku posvítíte svící, možná se vám v přítomnosti smrti „The Corona Lantern“ zalíbí.
Miklaras: Důvod proč „Panther“ je slabota nesouvisí s tím, že tam je rap, ten koneckonců Pain of Salavtion používali v minulosti už mnohokrát, ale v tom, že kompozičně obsahuje ta deska až moc hluchých míst a v porovnání s vrstevnatým předchůdcem je ta deska taková napůl mdlá. Je tam pár fajn songů, ale na glorifikaci to fakt není a zklamání některých fanoušků je imho oprávněné. Ale chválim The Ocean a UIver. Martin Knap: Cením zahrnutí Oranssi a Ulcerate do žebříčku, za mě taky jedny z desek roku. Naopak třeba ti Anaal Nathrakh, nebo Cult of Fire mě tak vysoko překvapují,… Číst vice »
Děkuji za názor.