Recenze: Project Silence – Slave to the Machine

Když vydali Project Silence v roce 2012 svou první dlouhohrající desku se stručným názvem „424“, ve Finsku se zjevila nová industriálně elektronická hvězda. Kapela pocházející z Kuopia vznikla v roce 2008 a oťukávala terén s několika singly. „424“ byl vynikající debut a od té doby Project Silence rozhodně hudebně nestojí ve stínu finských industriálních polobůžků, jakými jsou Turmion Kätilöt nebo Ruoska. Naopak. Protože nejsem finský recenzent, můžu si dovolit hereticky říct, že „Project Silence“ jsou rozhodně nejlepší industriálně-elektronická kapela Finska. A po poslechu nového alba se mé přesvědčení ještě prohloubilo.

„424“ jsem nejdřív chtěla odložit. První píseň mě nezaujala, ale pro jistotu jsem projela celé album. U druhé skladby mi došlo, že tohle není obyčejná, trochu nudná elektronika. Nakazila jsem se. U druhého dlouhohrajícího alba jsem už věděla, co budu zhruba poslouchat, takže převládala spíš zvědavost. A ta byla naplněná až po okraj. Jestli jsem napsala, že „424“ byl vynikající debut, pak „Slave to the Machine“ je nálož semtexu. Je to výborné album se vším všudy.

Asi bych neměla psát, že druhé album mi zní akustičtěji, protože nevím, jestli je to pro elektronickou kapelu pochvala, ale vyváženost mezi elektronickou a akustickou složkou je skvělá. I když první instrumentální skladba „Omen“ stojí na technickém zvuku a navádí posluchače do docela příjemného přítmí, už druhá píseň „Flesh of the God“ zavede ty, kdo „Project Silence“ znají, do hloubky krutého vábení frontmanova hlasu a do zneklidňující nejistoty. Delacroix umí řezat do živého a jeho hlas je natolik charakteristický, že se jen tak neoposlouchá. Jeho hlasová řezničina, ostré bicí a skvělé kytary mužů, ukrytých pod jmény Mr. Sanderz a J dělají z Project Silence vysoce návykovou látku.

Hudba jde v albu stále kupředu, nezastavuje, neunaví se, neproudí, ale spíš šlehá, jako plamenomet. Hutná kompaktní koule pevně sevřených tónů občas vyprskne do všech stran, tepe, převaluje a řítí se temným tunelem. Je to dost epický poslech, rychlý intenzivní trip, po kterém člověk klepe hlavou a snaží se vzpamatovat.

Nejsem velký fanoušek elektroniky, ale tohle dávkování snesu prakticky neomezeně. Je znát, že si Project Silence dali po čtyřleté pauze hodně záležet na tom, aby jejich nové album vynikalo stylovou čistotou, vytříbeností a sjednoceným dojmem. Ostatně, singly, které kapela trousila, vypovídaly hodně o tom, kam se vydá později. „Infection“ z minulého roku, to byla dost dobrá ochutnávka toho, co posluchače mělo zasáhnout letos.

U kytarových pasáží v „Prototype“ nebo v „The Era of Fear“ může kritikovo ucho vrnět blahem, zatímco u jiných se bude do krve rozdírat o struhadlo zvané Delacroix. Tenhle klávesista, skladatel a vokalista z Kuopia je všestranně použitelný talent a přes svůj dokonale black metalový vzhled, který by mohl rozplakat i starší děti a nepřipravené seniory, výborně koresponduje s elektronickým zvukem skupiny.

slave-_to_the_machine_large

Neměla bych opomenout ani excelentního basistu, schovaného pod přídomkem Sturmpanzerjäger a velmi přesného bubeníka Silve_R. Celá skupina je prostě sevřená nukleární nálož plná chytlavé hudby. Od recenzenta zatíženého na finské dálky vřelé doporučení.

 

images: Teuvo Joki

 

Project Silence - Slave to the Machine

Project Silence - Slave to the Machine
90

Písně

9/10

    Originalita

    9/10

      Produkce

      9/10

        Zpěv

        9/10

          Nástroje

          10/10

            Podobné články

            Recenze: Project Silence – Slave to the Machine

            About The Author
            - Suomi - Finnish metal from Aamunkajo to Zyprexa - Rubrika: Finský koutek

            You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>