Již před nějakou dobou jste si mohli přečíst naší recenzi na album kapely Ellenséges Gombóc, hrající regressive banana metal, speisekammer black metal, handicapped shred, brewthall dadcore… A dnes vám s těmito mistry slovních hříček a světové kuchyně přinášíme rozhovor.
Jak byste se na úvod představili těm, kteří o vašem avocado clanu ještě neslyšeli?
Milan: Hysterickej projev vesnický geniality, nudy na okraji kolchozu a touha po nastolení gastrobolševismu.
Petr: To se líp říct ani nedá. Milánek to trefil.
Co svedlo takovou partu knedlíků dohromady?
Milan: …Lukášek… mám rád Lukáška… každej má.
Petr: Chtěli jsme s Lukáškem, dřív než nás internujou v gulagu, udělat něco pro kulturu a tak jsme se po rozpadu The Sea Charmer rozhodli, že si uděláme radost – že teda nepůjdeme na kolotoč, jako obvykle, ale že natočíme desku o rozinkách, kořenové zelenině a potravinových alergiích. Alergie nakonec zbyly až na desku číslo dvě, která je zatím ve stádiu idejí.
Máte nějaké hudební vzory, nebo si jdete výhradně svou vlastní cestou?
Milan: Já osobně vzory nemám… mám inspiraci, lidi na který koukám a říkám si „ty vole, jak tohle vzniklo“ a snažím se je pochopit, nasát ten smrad, ale fotku nad postelí nemám… měl jsem tam nějakou mrchu z Rychle a zběsile, ale loni jsem to serval.
Petr: Mou největší inspirací jsou a vždycky byly kapely jako Cynic, Queen nebo třeba Between the Buried and Me. Samozřejmě s přibývajícími šedinami, vráskami a vředy, je to cokoliv od hip hopu, přes jazz, balkánskou dechnu, až po můj milovaný grindcore. Bohužel jsem to za těch zhruba třicet let hraní instrumentálně dotáhl pouze na úroveň souboru Javory sourozenců Ulrychových. Jakékoliv hudební nedokonalosti vyrovnávám svou image hráče na banjo v provinční country kapele.
Jaká ingredience je podle vás v hudbě nejdůležitější?
Milan: Těch je víc… v knedlíku to pro mě bylo hned jasný, když si to naštrádovali Petr a Lukášek s kytarou a jejich velkemjma makovicema do studia, pozdravili, usadili se a započalo několika měsíční luftwaffe nekorektního humoru a vepřovejch riffů. To pak hned cítíš, že to je vono, že tě to baví a něco z toho bude.
Petr: Důležitý je celkový mentální ladění posádky, což u Knedlíku funguje náramně, až harmonicky, řekl bych. Co je ovšem neméně důležitý je mít v týmu někoho, kdo ti řekne, dej sem tu kytaru ty demente, kdyby tu byla opice s hákem místo ruky, tak už je ta deska minimálně tejden nahraná. Díky Milánku.
Vein (Matej): Originalita, kvalita a produkcia.
Co vás při psaní hudby nejvíce inspiruje? Jak vás napadlo smíchat dohromady tolik hudebních žánrů i jazyků?
Milan: Každej posloucháme odlišnou hudbu, a i nástroje vnímáme trochu jinak. Když si to již zmínění šéfkuchaři (čti Piethro a Lu-kaše) naštrádovali do studia, měli připravený téměř všechny kytarový party a skladby velice dobře sestavený. Po nahrání jejich „tejků“ se mě zeptali, jestli bych do toho něco nezkusil… a to já zas jo! Rozuměj, jejich představa byla „hele tady začíná blastbeat (klik na konec skladby) no a tady končí, no a to já zas ne, tak jsem tam začal psát různý rockový rytmy, funky, jazz a tak. No, a to byly takový moje první kroky k tomu bordelu, co vznikl.
Petr: Jsem jazykový entusiasta, takže to ani jinak dopadnout nemohlo. Navíc, když Matej (vox) projevil podobnou deviaci, tak bylo o mnohojazyčnosti desky rozhodnuto. Inspirace k psaní čehokoliv, nejen hudby, ale i textů, vychází z všednodenních zážitků a rutiny. Jdeš na poštu – napíšeš píseň. Jedeš na rodinný nákup – vybásníš poému. Jednoduchý.
Vein (Matej): Život sám, písanie textov šlo úplne samo nakoľko som prechádzal jedným z najhorších období môjho života. Bola to taká akoby terapia kedy som si už robil srandu z úplne všetkého, len aby som si ochránil svoje psychické zdravie.
Užili jste si nahrávání alba? Co pro vás bylo během nahrávání nejtěžší a co jste si naopak nejvíce užili?
Milan: Nahrávání bylo epes rádes! Trávili jsme tam fakt strašný kvanta času, ale ať už přišel kdokoli, tak byla strašná sranda.
Nejtěžší… pro mne asi bicí. Nahrával jsem je s Lukáškem (ani jeden nejsme bubeník) a bylo to celkem peklo. Nejvíc jsem si užil finish ve studiu, když už bylo všechno nahraný a najednou ty šílenosti začaly dávat smysl, to je vždycky naprosto senzační pocit.
Petr: Nejjednodušší částí vzniku tohohle fíkovýho skvostu „Six six six…“ bylo psaní hudby. Zbytek byl o pláči, křiku, promodrávání obličeje, poruchách trávení a sexuálního libida, a konstantního teroru ze strany producentů Milana a Milana. Na kapelním fb je možno shlédnout sestřihy těch nejdůležitějších okamžiků z obou studiích, kde deska vznikala.
Vein (Matej): Ano! Bola to paráda a užil som si to i keď som to cele naspieval seknutý na painkilleroch teda 75% posledná session už šla bez zdravotných ťažkosti. Bola to aj skvela príležitosť ako spoznať, Petra nakoľko do toho momentu sme sa nikdy nevideli.
Ellenséges Gombóc… pod mnoha věcmi jsem skrytý význam objevila, ale sportovně se přiznávám, co znamená vaše jméno jsem nezjistila. Prozradíte nám, co se za jménem skrývá a z jakého je to jazyka?
Milan: Ehm… Petře…
Petr: Ellenséges Gombóc je v podstatě Nepřátelský knedlík. Pozemská emanace Svědků Milanových, zeleninové partičky pandimenzionálního charakteru.
Vedle vtipů je ve vašich skladbách i mnoho skrytých významů. Podařilo se vám rozesmát hodně lidí? A naopak, kolika lidem se podařilo ony skryté významy najít?
Milan: Otázka na tělo mistra křiku. Já znám částečnou odpověď na tu druhou. Ještě, než byl knedlík uvařenej, jsem na úryvky z textů lákal kámoše, aby si to pustili. Teď občas jen tak během konverzace prohodí některou z těch frází, takže to asi funguje.
Petr: Určitě, toto musí osvětlit náš slovopliv, Matej.
Vein (Matej): Super otázka, na ktorú neje jedna odpoveď čiže skúsim postupne.
Cely album je paródia na dnešnú spoločnosť, co myslím veľa ľudí pochopilo, ale stále sa našli ľudia, co uverili tomu veľkému klamu, že spievam o potravinách a že ozaj sme food metal o jedle.
Ono už len jablková trúba mohla dát ľudom slušný hint, čo to cele znamená ale nesúdim. Chalani (Lukáš, Peter, Milan) stali za prvotným nápadom a ten bol, aby album parodoval vážne témy ako politiku, spoločnosť, konzum, etc. Ja som len dostal voľnu ruku písať o čomkoľvek a to už išlo samo. Aby som to trochu zaťažil (lebo jednoduché veci nudia pomerne rýchlo) som použil najčastejšie frázy spoločnosti a schoval ich do metafor a príbehov o našich hlavných hrdinoch.
Ak sa človek chce ozaj pobaviť, treba si pohľadať aké rôzne ekvivalenty sa dajú nájsť pre niektorú zeleninu / ovocie v angličtine, a čo to ozaj znamená (pomôcka Eggplant). Myslím, že tou prvou cestou som aj odpovedal na otázku koľkých ľudí texty rozosmiali. Rozosmiali, alebo pobavili každého, kto strávil dostatok času nad textami a dal si toľko námahy, aby si ich prečítal a porozmýšľal nad významom. Ono toto bol tiež zámer nakoľko žijeme v hektickej dobe, kedy ľudia strašne zleniveli a všetko vidia iba ako A alebo Z. V našich textoch treba použiť aj fantáziu a ozaj ku textom pristupovať ako ku fikcii/paródii.
V návaznosti na to, kolik jídla se ve vašich textech objevuje – jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Milan: Asie horem dole, zprava zleva, všechno.
Petr: Indická a thajská kuchyně. Cesta k duševní balanci vede zahradou plnou chilli papriček.
Vein (Matej): „Cuisine“ je Talianska a Mexická. Najobľúbenejšie jedlo je pizza.
Máte nějaké ďábelské plány do budoucna?
Milan: Pořídit si kůzle a oltář. Živit se recitací textů kapely Kryštof.
Petr: Natočit post mortem desku The Sea charmer, natočit další desku Ellenséges G., natočit desku Hunt of Azog, natočit desku Hellhog,… naučit se levitovat a hrát na fujaru.
Vein (Matej): Ovládnuť svet!
Otázka na závěr: Bojíte se, že brokolice ovládne svět?
Milan: Brokolice světu vládne už hóóóódně, hóóóódně dlouho.
Petr: No však. Broccolo nostro! Grande mafia vegetale!
Vein (Matej): Ah jaj, hen ta dvojka tiež všetko prezradí!
Na zaver by som sa chcel v mene celej kapely poďakovať za rozhovor!
